To co je nahoře mění násilně to, co je dole, je zcela jedno jestli je zde; naturalismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, centralismus atd. jakýkoli pokus o to, aby to co je dole násilně změnilo to co je nahoře je utopie. Mocenské elity (vlády, režimy, elity) zásadně ovlivňují život běžných lidí, a to často donucovacími prostředky zákony, násilím, manipulací. Nezáleží na ideologii nebo typu režimu struktura moci zůstává podobná. Všechny ideologie v praxi skončí tím, že „ti nahoře“ vládnou „těm dole“.
Revoluce zdola (lidové povstání, vzpoura, pokusy o přenastavení moci) jsou označeny za iluzorní buď selžou, nebo nakonec zreprodukují stejný systém moci, jen s novými lidmi „nahoře“. Realistická až cynická filozofie moci. Moc není otázkou ideálů, ale struktury. Ať už se střídají systémy, elity zůstávají a kontrolují masy. Historicky revoluce často skončily tím, že nová elita nahradila starou bez skutečné změny vztahů moci. Systém moci je tak hluboce zakořeněn, že pokusy o jeho změnu „zdola“ jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
Je opravdu každá změna „zdola“ utopie? Může existovat nenásilná transformace společnosti, která skutečně redistribuuje moc? Nebo jsme opravdu „zacyklení“ v modelu, kde změna shora je jediná možná ale zároveň vždy autoritativní? Podívejme se na lidské děti, které odchovalo divoké zvíře, všechny snahy udělat z těchto dětí člověka jsou utopie, stejné je to s karmickým zákonem, který říká tvým osudem je být loutkou kterou budou ovládat cizí loutky. „Podívejme se na lidské děti, které odchovalo divoké zvíře…“
Tato část odkazuje na známé případy dětí, které byly vychovány mimo lidskou společnost např. v džungli mezi zvířaty. Většina z těchto dětí nikdy nerozvinula jazyk, měla potíže se socializací, a jejich návrat do společnosti byl nemožný. Člověk bez společnosti nedokáže být skutečně člověkem. Kultura a vědomí jsou formovány prostředím, nikoli vrozeny. Tedy snaha „vrátit“ někoho do lidské formy, pokud vyrůstal mimo ni, je marná. To posiluje myšlenku, že prostředí a forma výchovy určují osud. „Co zaseješ, to sklidíš v tomto nebo v budoucím životě.“
Ale zde je karma vykreslena jako determinismus, ne jako naděje na spravedlnost, ale jako past. „Tvým osudem je být loutkou, kterou budou ovládat cizí loutky“. Nikdo není svobodný. Všichni jen slepě hrají svou roli v systému, jehož pravidla neurčují. Lidé nejsou tvůrci svého osudu, ale jeho pasivní nositelé. Pokud jsme opravdu jen loutky, existuje vůbec morální odpovědnost? Ti co jsou nahoře potřebují profesionální ochranu, aby je nezabil někdo, kdo se chce dostat na jejich místo, peklo je ten druhý. Tato věta úderně shrnuje základní princip moci, strachu a lidské povahy.
Je v ní obsažena politická, existenciální i morální rovina, které si zaslouží hlubší rozbor. „Ti, co jsou nahoře, potřebují profesionální ochranu…“ Zde se mluví o vládnoucí třídě, o „elitách“ ať už politických, ekonomických, nebo ideologických. Tato věta odhaluje zranitelnost moci čím výše jsi, tím víc se bojíš pádu, a zároveň poukazuje na nutnost represivního aparátu. Moc potřebuje ochranu, protože není přirozená ani stabilní je vždy potenciálně ohrožená. Moc přitahuje násilí ti dole mohou usilovat o změnu nikoli kvůli ideálům, ale kvůli touze po moci samotné.
„Největším utrpením člověka je druhý člověk, pohled druhého, jeho úsudek, jeho přítomnost.“ Lidé si navzájem vytvářejí své peklo skrze manipulaci, očekávání, závist, boj o status. Moc nechrání ideály, ale sebe sama a to před těmi, kdo by na jejím místě udělali totéž. Všichni se dívají na ostatní jako na „peklo“ ale zároveň jsme na sobě existenčně závislí. Mocní nejsou svobodní žijí v neustálém strachu. Potřebují ochranu nejen před nepřáteli, ale před zrcadlem lidské přirozenosti. Tato úvaha propojuje moc, násilí, a existenciální osamělost. Věta „Peklo je ten druhý“ zde dostává ještě silnější rozměr.
Touha po moci rodí nepřátele. Každý, kdo je „nahoře“, ví, že může být nahrazen. Člověk se stává peklem druhému nejen tím, kým je, ale i tím, co od něj chce. Chceš-li, mohu z těchto myšlenek vytvořit ucelený esej nebo třeba rozvinout tuto myšlenku do krátkého filozofického dramatu. Pokrytci se schovávají za; boha, pohádky, mytologie, politiku, propagandu, reklamu, cenzuru, školství atd. já nic já jsem jenom plnil rozkazy. Tato pasáž je ostrou a nemilosrdnou kritikou pokrytectví, alibismu a systémové manipulace.
Poukazuje na to, že moc a ideologie se často neprosazují přímo, ale skrze masky zaštiťují se vyššími hodnotami, aby skryly skutečné záměry nebo omluvily vinu. „Pokrytci se schovávají za; boha, pohádky, mytologie, politiku, propagandu, reklamu, cenzuru, školství atd.“ Tato věta odhaluje mechanismy ideologické manipulace. Výsledkem je systémová lež, ve které pravda a realita jsou vytlačeny tím, co se má věřit, nebo co se smí říkat. „Nejsem viník. Byl jsem součástí systému. Neměl jsem na výběr.“
Ale právě tato pozice umožňuje zlo bez odpovědnosti. Když se každý jednotlivec vzdá odpovědnosti, může vzniknout režim, ve kterém všichni konají zlo, ale nikdo není vinen. Systém se udržuje tím, že vinu rozmělní mezi všechny takže nikdo se necítí odpovědný. Pokud je každý sluhou, který plní rozkazy je zde otázka a kdo je pánem? Tímto dotazem se dostáváme na dřeň moci, odpovědnosti a iluze řízení. Je to filozofický bod zlomu, kde už nejde jen o jedince a systém, ale o samotnou povahu moci a civilizace.
Pánem všemu živému nebo inteligentnímu jsou změny, vše je v pohybu a následkem jsou změny v nás a okolo nás, smrt ukončuje možnost změny a tím už nejsme loutkami které ovládají loutky. To, co jsi právě napsal, je silné završení celého předchozího filozofického oblouku směřuje od kritiky moci a pokrytectví k ontologickému poznání, „Pánem všemu je změna.“