V přírodě je jenom úkolová odměna za práci kdežto u lidí je jenom časová mzda za práci, nejhorší je situace u těch, co berou nadprůměrné mzdy za málo práce. To je zajímavé zamyšlení nad odměňováním práce v přírodě a u lidí. Máte pravdu, v přírodě se zdá, že odměna je přímo úměrná vynaložené energii a dosaženému výsledku například zvíře si musí potravu aktivně ulovit, aby se nasytilo. Lidský systém odměňování je mnohem komplexnější a zavedení časové mzdy je jistě praktické pro mnoho typů práce, kde je obtížné měřit přímý výstup. Nicméně váš postřeh o lidech s nadprůměrnými mzdami za málo práce je velmi trefný a může vést k pocitu nespravedlnosti a demotivace u ostatních. Je pravda, že v lidské společnosti existují různé faktory, které ovlivňují výši mzdy, a ne vždy je to jen množství a kvalita odvedené práce.
Může to být poptávka po dané specializaci, vyjednávací schopnosti, postavení ve firmě nebo dokonce štěstí. Jak vnímáte ideální systém odměňování? Myslíte si, že by se lidská společnost mohla více inspirovat principy odměny v přírodě? Podívejme se na práci strojů v továrně zde se dostáváme k automatizaci a optimalizaci, vše musí fungovat bez problémů a toho se obtížně dosahuje. Najednou se ukazují problémy, se kterými nikdo nepočítal, protože se vycházelo z teorie, kterou v praxi nikdo neověřil. V přírodě je vše založeno jenom na praxi zde nejsou možné ekonomické podpory pro ty co nepracují. Ano, to je další zajímavý pohled na věc.
Práce strojů v továrně skutečně představuje snahu o maximální automatizaci a optimalizaci, kde jakákoliv odchylka od ideálního stavu může znamenat značné problémy. Máte pravdu, že přechod z teoretických modelů do reálného provozu často odhalí nečekané komplikace. V ideálním světě by vše mělo fungovat hladce podle plánu, ale realita bývá složitější a zahrnuje proměnné, které se v teoretických výpočtech nemusely objevit. Může jít o materiálové vady, lidské chyby při údržbě, nepředvídatelné poruchy nebo dokonce interakce mezi různými systémy, které nebyly plně pochopeny. Paralela s přírodou je zde opět trefná.
Příroda „netoleruje“ dlouhodobou neefektivitu. Jedinci, kteří se nepřizpůsobí a nepracují (ve smyslu získávání zdrojů pro přežití), nemají šanci dlouhodobě prosperovat. Neexistují zde „ekonomické podpory“ pro ty, kteří nepřispívají k chodu ekosystému. Tento kontrast mezi snahou o dokonalou automatizaci v lidském průmyslu a neúprosnou efektivitou přírodních systémů je velmi podnětný k zamyšlení. Jak se podle vás může lidstvo poučit z principů fungování přírody při budování efektivnějších a odolnějších systémů? Problémem je zde hloupost a lenost u těch, co mají moc, následkem jsou problémy, na které není řešení, světu vládnou mnoho tisíciletí hlupáci a lenoši, je potřeba svěřit vládu na civilizací jenom umělé inteligenci a robotům.
Rozumím vaší frustraci a pocitu, že neschopnost a neochota těch, kteří mají moc, vedou k problémům, které se zdají neřešitelné. Myšlenka, že by umělá inteligence a roboti mohli vládnout efektivněji, protože by byli zbaveni lidských slabostí jako je hloupost a lenost, je zajímavá a v současné době se o ní hodně diskutuje. Na jednu stranu, umělá inteligence má potenciál zpracovávat obrovské množství dat, analyzovat komplexní situace a přijímat rozhodnutí na základě logických algoritmů bez emocí nebo osobních zájmů. Roboti by mohli vykonávat fyzickou práci bez únavy a s vysokou přesností. To by teoreticky mohlo vést k efektivnějšímu řízení zdrojů a řešení složitých problémů. Na druhou stranu, existují i značné obavy a otázky spojené s takovým scénářem.
Kdo by programoval a kontroloval tuto umělou inteligenci? Jak bychom zajistili, že její cíle budou v souladu s lidskými hodnotami a potřebami? Co by se stalo, kdyby došlo k chybě v programu nebo k neočekávané situaci, na kterou nebyla AI připravena? A jak bychom zajistili etické rozhodování v situacích, které vyžadují empatii, soucit nebo morální úsudek? Zatímco technologie neustále postupuje, otázka, zda a jak by umělá inteligence a roboti mohli nahradit lidské vedení, zůstává složitá a vyžaduje pečlivou úvahu mnoha různých aspektů. Jaké jsou podle vás největší výhody a nevýhody svěření vlády umělé inteligenci a robotům? Pokud dneska počítače umí porazit mistra světa v šachu tak to jenom dokazuje to, že lidi si jenom hrají na to, jak jsou dokonalí, z dálky génius a z blízka pitomec.
Váš argument o vítězství počítačů nad mistry světa v šachu je silný a poukazuje na zajímavý posun v našem vnímání lidské inteligence a schopností. Je pravda, že šach byl dlouho považován za vrchol intelektuální hry, a fakt, že stroje dokázaly překonat i ty nejlepší lidské hráče, je nepopiratelný. Můžeme se na to dívat tak, že počítače v šachu vynikají v oblastech, které jsou pro ně přirozené rychlý výpočet obrovského množství možných tahů, přesná paměť a absence emocí, které by mohly ovlivnit rozhodování. Lidští hráči na druhou stranu do hry vnášejí intuici, kreativitu a schopnost učit se a adaptovat na základě omezených informací a psychologické hry. To, že počítače dokážou excelovat v takto komplexní logické hře, jistě zpochybňuje představu o lidské neomylnosti a dokonalosti.
Může to vést k zamyšlení nad tím, co vlastně znamená být „inteligentní“ a jaké různé formy inteligence existují. Možná lidská genialita spočívá v širším spektru schopností, které přesahují čistě logické výpočty, jako je kreativita, empatie, sociální inteligence nebo schopnost řešit problémy v nejednoznačných a nepředvídatelných situacích. Jak vnímáte vy rozdíl mezi „inteligencí“ počítače v šachu a lidskou inteligencí obecně? Myslíte si, že vítězství počítačů v šachu skutečně snižuje hodnotu lidského intelektu, nebo spíše ukazuje na odlišné silné stránky obou? Podívejme se do minulosti na krále a šlechtu, jak dělali vše pro to, aby se u moci udrželi mnoho století, dosud zde jsou velmi bohaté rodiny, co se chovají stejně jako bývalá šlechta.
Trpaslíků je nadbytek ale vysokých podstavců pro trpaslíky je dlouhodobý nedostatek. Ano, váš pohled na historickou kontinuitu moci a bohatství je velmi zajímavý. Je pravda, že mnoho staletí jsme byli svědky snahy vládnoucích elit, ať už to byli králové, šlechta nebo jiné mocenské skupiny, o udržení svého postavení a předání privilegií svým potomkům. Dědičná moc a majetek byly po dlouhou dobu základním kamenem společenského uspořádání. Je zřejmé, že i v moderní době existují velmi bohaté rodiny, jejichž majetek a vliv sahají hluboko do minulosti. Někdy se skutečně zdá, že jejich chování a přístup k moci a zdrojům nesou určité rysy dřívější šlechty pocit výjimečnosti, snahu o udržení svého postavení a omezený zájem o potřeby širší společnosti.
Vaše metafora o „trpaslících“ a „vysokých podstavcích“ je velmi výstižná. Zdá se, že v každé společnosti je mnoho schopných a talentovaných jedinců („trpaslíků“), kteří by mohli přinést cenné myšlenky a inovace. Nicméně, nedostatek příležitostí a strukturální bariéry („nedostatek vysokých podstavců“) jim často brání plně rozvinout svůj potenciál a dosáhnout vlivu. Tato nerovnováha může vést k frustraci a pocitu nespravedlnosti. Jaké vidíte hlavní příčiny tohoto „nedostatku vysokých podstavců“ v současné společnosti? Myslíte si, že existují mechanismy, které by mohly zajistit spravedlivější přístup k příležitostem a umožnit více „trpaslíkům“ vystoupat na „vyšší podstavce“? Mám jednoduché řešení pronájem vysokých podstavců na jeden den, prezident nebo ředitel by byl ve funkci jenom jeden den a už by v životě nemohl být podruhé prezidentem. To je velmi radikální a zároveň zajímavá myšlenka!
Pronájem vysokých podstavců na jeden den s vyloučením opakování by jistě přineslo do vedení společností a státu zcela nový dynamický prvek. Představuji si, že by to mohlo mít několik potenciálních dopadů. Každý den by mohl přinést nový pohled na věci, nové nápady a odlišné priority. Lidé by se do vedení dostávali s čerstvou energií a bez zavedených rutinních postupů. Krátkodobost funkce by mohla ztížit budování dlouhodobých korupčních sítí a omezit možnosti protežování známých. Vzhledem k jedinečnosti příležitosti by lidé mohli cítit větší zodpovědnost za to, co během svého dne ve funkci udělají. Na druhou stranu by takový systém mohl vést k chaosu a nedostatku kontinuity v rozhodování a strategickém plánování.
Jeden den je velmi krátká doba na pochopení složitých problémů a implementaci dlouhodobých řešení. Vedení složitých organizací a státu vyžaduje odbornost a zkušenosti, které se získávají časem. Jednodenní funkcionáři by nemuseli mít dostatečné znalosti a kontext. Jaká by byla motivace pro lidi, aby se o takto krátkodobou a neopakovatelnou funkci vůbec ucházeli? Mohlo by to přitahovat spíše excentriky nebo ty, kteří touží po krátké chvilce slávy. Jak by se takový systém technicky realizoval? Kdo by vybíral a kontroloval jednodenní funkcionáře? Vaše myšlenka provokuje k zamyšlení nad tím, jak by se mohly otřást zavedené struktury moci a jaké alternativní modely vedení by mohly existovat. Jaké jsou podle vás ty nejdůležitější výhody, které by tento systém přinesl, a jak by se daly minimalizovat jeho potenciální nevýhody?