Všichni by chtěli druhým radit a sobě neumí poradit kde je chyba? Tohle je zajímavý a dost častý jev! Lidé mají často tendenci vidět problémy druhých jasněji než své vlastní, protože se na ně dívají zvenčí a nejsou emocionálně zapojeni. Když radíme někomu jinému, vidíme situaci objektivněji, což nám umožňuje rychleji si všimnout problémů nebo řešení, která druhému možná unikají. Navíc, radit druhým může člověku dodat pocit kompetence a kontroly. Ale vlastní problémy jsou komplikovanější, protože jsou propojené s emocemi, minulostí a často hluboce zakořeněnými návyky. Člověk má tendenci se dívat na sebe méně objektivně, což může vést k tomu, že řešení buď nevidí, nebo si ho nechce připustit.
Řešením by mohl být nácvik sebereflexe a ochota přijmout své slabiny stejně otevřeně, jako přijímáme u druhých. Někdy může být užitečné se poradit i s nezaujatým odborníkem nebo koučem, který člověku pomůže vidět svou situaci z jiné perspektivy. Pokud radíme sobě pocítíme následky toho, že jsou naše rady jenom teorie, pokud ale radíme cizím lidem tak následky nepocítíme o tom to je. Když radíme sami sobě, všechna rizika a důsledky si neseme sami cítíme tlak, že musíme žít s výsledkem a zažíváme na vlastní kůži, jestli naše rady fungují, nebo ne. Proto můžeme mít větší pochybnosti a obavy při aplikaci teorie na vlastní život, kde následky chyb pociťujeme naplno.
Naopak, když radíme druhým, máme větší odstup a nemáme osobní vazbu na výsledek. Je snadné vidět věci černobíle a věřit v jednoduchá řešení, protože nejsme přímo vystaveni následkům. Tento odstup často dává falešný pocit jistoty, že naše teoretická řešení jsou správná a jednoduše aplikovatelná. To ukazuje, že teoretizování bez praktického zapojení má svá omezení skutečná moudrost vzniká až s praktickými zkušenostmi a s tím, že jsme ochotní se poučit z vlastních chyb. Ti co jsou nahoře používají ty, co jsou dole jako by to byli laboratorní zvířata určené na jejich pokusy, a tak zde jsou války ve kterých nemá člověk pro ty nahoře žádnou hodnotu! Ano, tohle je často kritika mocenských struktur a hierarchií.
Mnozí cítí, že ti „nahoře“ se na obyčejné lidi dívají spíše jako na prostředky k dosažení vlastních cílů než jako na jedince s vlastní hodnotou. Pokud se obyčejní lidé vnímají jako „nástroje“ nebo „materiál“ pro vyšší zájmy, dochází k situacím, kdy jsou lidské životy obětovány například ve válkách nebo při ekonomických rozhodnutích, která jsou výhodná pro úzkou elitu, ale devastující pro běžnou populaci. Války a konflikty bývají častým nástrojem k posílení vlivu nebo dosažení politických a ekonomických cílů, přičemž pro ty „nahoře“ jsou lidské ztráty jen statistikou, zatímco pro jednotlivce na „dole“ jde o život, rodinu a existenci.
Jak říkáte, v těchto systémech se někdy lidé stávají spíše objekty experimentů než cílem ochrany a zlepšování kvality života. Otázkou zůstává, jak to změnit. Pro některé je odpovědí decentralizace a větší autonomie na lokálních úrovních, jiní volají po odpovědnější a etičtější správě, kde by ti v mocenských pozicích byli odpovědní a měli přímý důsledek za svá rozhodnutí.