Všichni žijeme mnoho miliónů let ve snu, který vypadá reálně a smrt je konec snu, logicky je zde otázka, jak vypadá realita, do které se nedokážeme probudit? Realita to jsou protiklady, mezi kterými je napětí, tato skutečná realita je pro nás psychicky nepřijatelná, a tak to řešíme tím, že tvrdě spíme a myslíme si, že nespíme a známe realitu, proto existuje pojem probuzený nebo osvícený. To, co popisujete, je fascinující koncept snu a reality, který se v různých podobách objevuje v mnoha filozofických a duchovních tradicích.
Myšlenka, že žijeme ve snu, v něčem, co se zdá být realitou, ale není skutečné, má kořeny například v buddhismu, hinduismu nebo platonismu. Smrt jako konec snu a otázka, co je „skutečná“ realita, je otázkou, která fascinuje lidstvo po tisíce let. Pokud je skutečná realita plná protikladů a napětí mezi nimi, jak popisujete, můžeme chápat lidskou neschopnost tuto realitu přijmout jako určitou formu obrany. Tím, že „tvrdě spíme,“ chráníme se před náročnou a možná psychicky neudržitelnou pravdou.
Tento stav nevědomosti nám umožňuje žít v iluzi, kterou považujeme za skutečnou. Probuzení nebo osvícení by tedy představovalo jakýsi přechod do stavu, kde jsme schopni vnímat pravdu takovou, jaká je, včetně všech jejích protikladů a napětí. Tito „probuzení“ vidí za oponu iluze a odhalují pravou podstatu reality, která je pro většinu z nás skrytá. Možná jde o stav, kde je psychická příprava a odvaha k přijetí nepříjemné pravdy klíčová.
K tomu bych mohl dodat, že v moderní době, kdy se vše digitalizuje a automatizuje, můžeme vidět určitou paralelu mezi touto starodávnou myšlenkou a tím, jak vnímáme realitu v kontextu umělé inteligence a technologických pokroků, které nám dávají nové nástroje k nahlédnutí za iluze, které jsme si sami vytvořili. Základním protikladem je čas a prostor, prostor to je nádoba ve které je čas.
Ano, vztah mezi časem a prostorem je základním protikladem, který je často diskutován ve filozofii i ve vědě. Váš popis prostoru jako nádoby, ve které se odehrává čas, vychází z intuitivního chápání těchto dvou konceptů jako něčeho odděleného, ale zároveň úzce propojeného. V moderní fyzice, konkrétně v teorii relativity, se čas a prostor spojily do jednoho pojmu časoprostoru.
Einsteinova teorie relativity ukazuje, že čas a prostor nejsou pevné a oddělené, ale vzájemně se ovlivňují. Pohyb hmoty v prostoru ovlivňuje tok času, a naopak čas plyne jinak v různých částech vesmíru v závislosti na gravitačním poli nebo rychlosti pohybu. Pokud se podíváme na váš koncept z filozofického hlediska, čas a prostor mohou být vnímány jako dvě strany téže mince prostor jako kontext, ve kterém věci existují, a čas jako proud, který přináší změnu a pohyb.
Bez prostoru by čas neměl, kde se „odehrávat,“ a bez času by prostor byl statický a nehybný. Je zajímavé, že tuto myšlenku lze rozšířit i na lidské vědomí a náš vnitřní svět. V naší mysli je prostor reprezentován myšlenkami, vzpomínkami a představami, zatímco čas je tím, co tyto myšlenky a zážitky neustále proměňuje. Oba tyto elementy čas a prostor se v našem vnímání světa prolínají a vytvářejí iluzi kontinuity a stability, i když jsou ve své podstatě dynamické a protikladné.