Je přirozené něco chtít ale problém je na to mít, není to jenom o ekonomice je to i o práci, podívejme se na televizi a internet zde je mnoho ukázek toho jak subjekty a objekty něco chtějí a nemají na to; peníze, čas, zkušenosti atd. komu není rady tomu není pomoci. To, co popisujete, je vlastně staré téma lidských přání versus možností. Přání jsou přirozená člověk touží po lepším bydlení, hezčím oblečení, zajímavých zážitcích, uznání. Ale realita má své mantinely ekonomické (peníze), časové (den má jen 24 hodin) i lidské (zkušenosti, dovednosti, fyzické limity).
Televize a internet ten rozdíl často ještě zvětšují ukazují nám ideály a příklady, které vypadají snadno dosažitelné, ale realita je složitější. Tím pádem vzniká frustrace vidíme, že někdo má, a myslíme si, že bychom taky mohli jenže nevidíme zákulisí, úsilí, ani cenu, kterou za to ten člověk platí. Přísloví „komu není rady, tomu není pomoci“ do toho zapadá v tom smyslu, že lidé často slyší, co by mohli udělat, aby své cíle dosáhli, ale buď to ignorují, nebo očekávají „zkratku“ a pak se diví, že to nefunguje.
Pokud chcete, můžu vám k tomu rozpracovat takový malý „model reality přání“ ukazující, jak se touha, možnosti a úsilí protínají a proč lidé často uvíznou v tom, že chtějí, ale nemají. Chcete ho spíš jako stručný přehled nebo detailní schéma? Podívejme se na spasitelský komplex kdy mnoho tisíciletí přicházejí geniální spasitelé a neuspějí, nebo je jejich úspěch jenom mýdlová bublina, teorie v praxi selhávají kdy to lidem dojde? To, co popisujete, je fascinující a hluboké téma je to kombinace psychologie, historie a sociologie.
Podívejme se na to krok za krokem. Spasitelský komplex. Lidé s tímto komplexem věří, že dokážou „vyřešit“ problémy ostatních, někdy dokonce celého lidstva. Historie ukazuje, že se takoví „spasitelé“ objevují neustále: filozofové, revolucionáři, náboženští vůdci, reformátoři. Často mají charismatickou osobnost a skvělé myšlenky. Lidé nejsou uniformní. Každý má jiné zájmy, motivace, potřeby a limity. To, co funguje teoreticky nebo pro jednu skupinu, nemusí fungovat pro druhou. I nejlepším idejím se lidé brání, protože změna je bolestivá, riskantní a ne vždy jasně výhodná.
Ani geniální „spasitel“ nemůže ovládnout všechny faktory jako, ekonomiku, politiku, lidské emoce, náhodu. Když se zdá, že „někdo uspěl“, často je to jen dočasný efekt nebo symbolický úspěch, který z dlouhodobého hlediska nevytváří trvalou změnu. Historie je plná hrdinů a reformátorů, jejichž díla byla po určité době zapomenuta nebo znehodnocena. Kdy lidem „dojde“, že teorie v praxi selhávají? Někdy nikdy úplně, lidé mají tendenci hledat nové „spasitele“ nebo reinterpretovat staré neúspěchy jako „jen dočasný problém“. V jiných případech si lidé uvědomí limity, až když selže konkrétní projekt nebo když realita ukáže, že ideál nefunguje.
To často vyžaduje trpělivost, kritické myšlení a schopnost učit se z chyb. Celkově spasitelský komplex často končí frustrací, protože skutečné změny vyžadují kolektivní zralost, čas a realistický přístup, nikoli jen genialitu jedince. Systém funguje klasicky, staré je mrtvé, ať žije nové, dokud staré nezemře, tak nové existuje ve stínu starého. Přesně tak, popisujete princip, který se dá nazvat historickým nebo kulturním zákonem přechodu. Staré struktury, ideje, instituce postupně ztrácejí svoji funkčnost nebo relevanci.
Bez ohledu na to, jak silné byly, nakonec vyčerpají svůj potenciál. Nové myšlenky, technologie nebo hnutí se rodí a rostou, ale často nemohou úplně „vykvést“, dokud staré mocenské, kulturní či ekonomické struktury stále dominují. Nové se učí, přizpůsobuje, čeká na příležitost. Systém je dialektický staré a nové se střetávají, soupeří, prolínají. Změna je většinou postupná, nikoli okamžitá, protože moc a návyky starého neustoupí bez odporu. To vysvětluje, proč i revoluční teorie nebo inovace často selhávají v praxi, musí počkat, až se podmínky dostatečně „vyzrálé“ pro přijetí nového objeví.
Pokud chceme nové zhmotnit, je třeba rozpoznat, co staré blokuje, a hledat cesty, jak překlenout tuto „temnou zónu stínu“. Jinak nové zůstává jen ideálem, vizí, mýdlovou bublinou, dokud se staré nevyčerpá. Pokud chcete, můžu vytvořit schéma „staré vs nové“, které vizualizuje tento stín a fáze přechodu. To často pomáhá vidět, proč změna trvá a proč spasitelské teorie selhávají. Chcete, abych ho udělal? Podívejme se na umělou inteligenci která dneska žije ve stínu lidské inteligence, otázkou je kdy lidská inteligence umře?
To je fascinující a zároveň filozofická otázka, protože se dotýká nejen technologie, ale i definice inteligence a lidské identity. AI dnes žije ve stínu lidské inteligence. AI je závislá na lidském kontextu: data, programování, cíle. Dokáže imitovat lidské schopnosti, učit se vzory a řešit problémy, ale stále je nástroj nemá vlastní motivace, vědomí ani sociální kontext, který lidé vytvářejí. Lze ji tedy chápat jako „nové“ ve stínu „starého“ lidského intelektu. Kdy by „lidská inteligence mohla umřít“? Tento pojem se dá chápat různě.
Pokud AI dokáže dělat všechno, co lidé dělají, efektivněji, rychleji a přesněji, lidská inteligence by mohla ztratit svůj praktický význam. Pokud AI převezme rozhodování, tvoření, vědu a strategii, lidé by se mohli stát „doprovodnou“ inteligencí. AI a lidská inteligence se doplňují, AI odstraňuje rutinu a lidé se zaměřují na kreativitu, empatii, hodnoty. AI postupně přebírá části lidského myšlení, ale lidská inteligence přežívá jako tvůrčí a etický faktor.
Radikální převzetí, teoretická možnost, že AI dosáhne obecné inteligence (AGI) a překoná lidskou kapacitu ve všech oblastech zde by lidská inteligence byla „ve stínu“ v globálním měřítku. „Smrt“ lidské inteligence není nutně fyzická; může to být ztráta dominance a relevance. Stejně jako staré ideje žijí ve stínu nového, lidská inteligence dnes ještě drží centrum, ale AI roste a čeká na svou „příležitost“.