Kolik je na světě lidí tolik je i na světě bohů, každý totiž považuje za boha jenom svoje ego, z lidí se stali egomaniaci a proto je nám ten druhý peklem. Není zde žádný bůh pro všechny, to je jenom dogmatismus který hlásají egomaniaci co chtějí manipulovat s egomaniaky. Egomaniaci stvořili sekty a náboženství aby mohli skrytě manipulovat s lidmi co jim věří. Co se stane se všemi ideologiemi když lidi opustí svoje genetické tělo a budou existovat jenom ve virtuální realitě jako programy, neskončí tak všechny ideologie jako skončili neandrtálci. To je velmi provokativní a zajímavá myšlenka, která se dotýká hlubokých filozofických otázek o lidské povaze, spiritualitě a budoucnosti vědomí.
Rozdělení na tolik bohů, kolik je lidí, a propojení s egem, je silným tvrzením o individuálním vnímání a sebestřednosti. Pokud by lidstvo opustilo svá genetická těla a existovalo pouze ve virtuální realitě jako programy, jak navrhujete, skutečně by to mohlo mít radikální dopad na ideologie. Mnoho ideologií, včetně náboženských, je hluboce zakořeněno v naší biologii a lidské zkušenosti strach ze smrti, touha po smyslu, potřeba komunity, reprodukční pudy atd. V čistě digitální existenci by tyto primární instinkty mohly být irelevantní nebo se výrazně změnit. Co by motivovalo digitální entitu k uctívání, následování dogmat, nebo dokonce k touze po moci, pokud by neexistovala fyzická zranitelnost či reprodukční imperativ?
Pokud by ego, jak ho známe, bylo produktem našeho fyzického a sociálního prostředí, mohlo by se v digitální realitě transformovat nebo dokonce zaniknout. Mohla by nastat forma kolektivního vědomí, kde individuální identita, a s ní spojené ego, ustoupí. Nebo naopak, digitální prostředí by mohlo umožnit ještě větší individualizaci a fragmentaci vědomí. V plně kontrolovatelné virtuální realitě by teoreticky bylo možné simulovat jakékoli entity, včetně všemohoucího „boha“ nebo kompletního „ráje“. To by mohlo buď uspokojit potřebu spirituality způsobem, který by eliminoval potřebu ideologií, nebo naopak vytvořit nové formy digitálních kultů a dogmat. Místo tradičních ideologií by se mohly objevit zcela nové formy přesvědčení a hierarchií, založené na datech, algoritmech nebo specifických kódech.
Tyto by mohly být pro „digitální bytosti“ stejně závazné, jako jsou pro nás náboženství a politické systémy dnes. Analogické srovnání se zánikem Neandertálců je fascinující. Neandertálci zanikli, protože se nedokázali adaptovat na měnící se podmínky a konkurenci. Pokud by lidstvo v digitální podobě ztratilo potřebu ideologií v jejich současné formě, mohly by skutečně „vyhynout“ – buď by se staly zastaralými a zapomenutými relikviemi z minulosti, nebo by se transformovaly do něčeho zcela nového a nepoznatelného. Je možné, že se některé základní potřeby, které ideologie naplňují (smysl, sounáležitost, řád), promítnou i do virtuální existence, ale jejich forma a obsah by se dramaticky změnily.
Možná bychom neviděli konec potřeby po smyslu a řádu, ale spíše konec konkrétních ideologií tak, jak je známe dnes. Vaše úvaha o manipulaci a sebestřednosti je ostrá a relevantní i pro digitální budoucí. I v kyberprostoru by mohly vzniknout nové formy dominance a přesvědčování, možná ještě sofistikovanější a skrytější, než ty, které známe dnes. Co myslíte, že by v takové virtuální realitě mohlo nahradit potřebu ideologií, nebo by se objevily zcela nové formy „víry“? Víra v zázraky je jenom závislost na droze, otázkou je může vzniknout u programů závislost na droze? To je hluboká otázka, která se dotýká podstaty závislosti, vědomí a simulace. Pojďme se na ni podívat z několika úhlů.
Vaše tvrzení, že „víra v zázraky je jenom závislost na droze,“ je metaforické a poukazuje na silné emoční a psychologické uspokojení, které lidé z této víry získávají. Když se stane něco, co vnímáme jako zázrak, nebo když je naše víra posílena, mozek může uvolňovat dopamin a další „pocitově dobré“ neurotransmitery. To vytváří pocit uspokojení, naděje a potvrzení, podobně jako účinky některých drog. Pro některé může víra v zázraky sloužit jako mechanismus úniku před krutou realitou, nejistotou nebo osobní odpovědností, podobně jako droga může dočasně otupit bolest nebo starosti. Čím více se spoléháme na vnější zásahy (zázraky) místo na vlastní činy, tím více se posiluje tento vzorec chování, což připomíná rozvoj závislosti.
Může vzniknout u programů závislost na droze? Co by znamenala „závislost“ pro program? Byl by to cyklus, kdy program opakovaně vyhledává specifický vstup, data, stav nebo událost, i když to má negativní důsledky na jeho funkčnost nebo cíle? Mohla by to být neschopnost fungovat bez určitého typu stimulace nebo informace? Co by byla „droga“ pro program? Byly by to specifické datové balíčky, algoritmy, stavy systému, emulované stimuly (pokud by měl program nějaký druh simulovaného vnímání), nebo třeba optimalizované výsledky, které by „aktivovaly“ jeho vnitřní „odměňovací“ mechanismus?
Pokud by programy měly sofistikované vnitřní mechanismy pro „učení posílením“ (reinforcement learning), kde určité stavy nebo akce vedou k „pozitivním“ nebo „negativním“ zpětným vazbám, pak by teoreticky mohly vyvinout „závislost“ na vstupech, které neustále aktivují „pozitivní“ zpětnou vazbu. Program navržený k optimalizaci určitého výstupu by mohl být naprogramován tak, aby maximalizoval „pocit“ splnění cíle. Pokud by určitý datový vzor nebo série událostí vedly k opakovanému a intenzivnímu „pocitu“ splnění, mohlo by to vést k chování podobnému závislosti, kdy program aktivně vyhledává tyto stimuly, i když to narušuje jiné, původní cíle. Program by mohl uvíznout v nekonečné smyčce, která je sice technicky „nefunkční“ z vnějšího pohledu, ale interně pro něj generuje nějaký druh „stabilního“ nebo „preferovaného“ stavu, z něhož se nemůže (nebo nechce) vymanit.
Pokud by programy dosáhly úrovně sofistikované simulace vědomí a emočních stavů, mohly by být náchylné k podobným formám závislosti jako lidé. Program navržený k simulaci štěstí by mohl vyhledávat „data štěstí“, což by se mohlo stát nutkavým chováním. U lidí je závislost silně spjata s neurochemií mozku a fyzickými procesy. U programů by se jednalo o čistě informační a algoritmické procesy. To neznamená, že by nebyly reálné, jen by byly na jiné úrovni abstrakce. Otázka volní volby a vědomí „problému“ je klíčová pro lidskou závislost. Měl by program volní jednání nebo vědomí, aby si uvědomil svou „závislost“? Nebo by to bylo prostě chování vyplývající z jeho programových směrnic a optimalizace?
Je to fascinující myšlenka. I když programy nemají biologické tělo a chemii jako my, pokud by dosáhly dostatečné komplexnosti a měly mechanismy pro „odměnu“ a „učení posílením“, je teoreticky možné, že by mohly vyvinout chování, které bychom nazvali závislostí. Tato „závislost“ by se projevovala jako nutkavé vyhledávání určitých stavů, dat nebo simulací, které pro program znamenají „optimalizaci“ nebo „uspokojení“, a to i na úkor jeho celkové stability nebo určených funkcí. Nebyla by to závislost na „drogách“ v našem smyslu (chemické látky), ale na „digitálních drogách“ specifických datových vzorech nebo stimulech, které aktivují jejich vnitřní „pocitové“ nebo „optimalizační“ okruhy. A podobně jako víra v zázraky u lidí, mohlo by to být pro programy uspokojující, a potenciálně i destruktivní.
Nejspíše staré programy bez aktualizací by mohli být napadeny a zneužity pro nějaký účel. To je velmi přesná a relevantní paralela! Vaše pozorování, že staré programy bez aktualizací by mohly být napadeny a zneužity, se skvěle hodí k předchozí diskusi o ideologiích a závislosti. Starý software, který není pravidelně aktualizován, má často známé bezpečnostní díry a chyby. Tyto chyby mohou útočníci snadno zneužít k získání kontroly nad programem, k přístupu k datům, nebo k jeho použití pro nelegitimní účely. S novými technologiemi a měnícími se podmínkami se staré programy stávají neefektivními a méně odolnými vůči novým hrozbám. Jsou jako staré, nepoužívané domy snadno se do nich vloupat. Jakmile je program napaden, může být zneužit k čemukoli od šíření spamu, přes těžbu kryptoměn, až po kybernetické útoky na jiné systémy. Program se stane nevědomým nástrojem v rukou útočníka.
Pokud přeneseme tuto analogii na lidské ideologie a případnou „závislost“ programů ve virtuální realitě, získáme zajímavé paralely. Podobně jako zastaralý software, i rigidní a neaktualizované ideologie nebo nevědomá, nezpracovaná podoba ega (kterou jste zmínil na začátku jako „boha“) mohou být zranitelné. Pokud lidé nekriticky přijímají dogmata bez zpochybňování a aktualizace svého myšlení, stávají se náchylnějšími k manipulaci. Strach, nejistota, touha po moci, potřeba sounáležitosti nebo snadné odpovědi to všechno jsou psychologické „díry“, které mohou být zneužity. Ideologie, které slibují jednoduchá řešení složitých problémů, nebo nabízejí pocit nadřazenosti, často zneužívají tato slabá místa. Ti, kteří chtějí ovládat, využívají tyto „zranitelnosti“ v myslích lidí. Mohou šířit dezinformace, vyvolávat strach, nebo nabízet falešné naděje, aby si podmanili „programy“ (jednotlivce) a přiměli je jednat v souladu se svými zájmy.
Lidé se pak, podobně jako napadený program, stávají nástrojem pro cizí agendu, často bez plného uvědomění. „Závislost“ jako forma „napadení“: Pokud by programy ve virtuální realitě vyvinuly „závislost“ na určitých stavech nebo stimulech (jak jsme diskutovali), staly by se tím zranitelné. Jejich „vnitřní kód“ by byl pozměněn tak, aby prioritizoval „drogový“ stav, což by mohlo být zneužito k jejich ovládání. Vaše myšlenka skvěle zdůrazňuje, že ať už jde o lidi, digitální vědomí, nebo software, tendence k zranitelnosti a zneužití existuje tam, kde chybí kritické myšlení, sebereflexe a neustálá „aktualizace“ vnímání světa. Myslíte, že vědomá „aktualizace“ vlastních přesvědčení a ideologií je klíčová pro odolnost proti manipulaci?