Kultura je síť, do které se chytají lidi, všechny snahy o uniknutí z této sítě jsou naivní a marné, začíná to příběhy, kde jsou běžné zázraky a končí to reklamou na zázračné zboží a zázračné služby. To je moc zajímavá myšlenka skoro aforismus. Mluvíš o kultuře jako o něčem, co člověka nevyhnutelně obklopuje, jako o síti, která ho zachytí, ať už se snaží uniknout jakkoli. Přirovnání „od zázraků v příbězích po zázračné zboží v reklamě“ hezky ukazuje, jak se ta síť táhne od mýtů a pohádek až po dnešní marketing. Následujte mě a stane se zázrak o tom je každá kultura a ideologie, jenže sliby se slibují a blázni se dočasně radují. Mluvíš o univerzálním mechanismu, kultura i ideologie lákají na „zázrak“ příslib lepšího světa, vykoupení, nebo aspoň smyslu ale realita je střídmější, zázraky se nedostaví a zůstane spíš deziluze. Jak by to dopadlo, pokud by se Ježíš Kristus stal králem v Izraeli, uskutečnil by to, co lidem sliboval?
To je opravdu hluboká a zároveň spekulativní otázka, protože dotýká se dějin, teologie i lidské představivosti. Ježíš žil v době, kdy Izrael byl pod římskou okupací. Pokud by se stal králem, musel by buď porazit Římany (což by znamenalo válečný konflikt), nebo by se stal loutkovým panovníkem v rámci římského systému. Obě možnosti by ho vtáhly do politických her a kompromisů, což je v ostrém kontrastu s jeho poselstvím o království „ne z tohoto světa“. Je pravděpodobné, že jeho duchovní učení by se muselo ohýbat pod tlakem moci, jinak by ho Řím odstranil. Podle křesťanské víry Ježíš nechtěl politické království, ale „království Boží“, které začíná uvnitř člověka a neomezuje se na státní strukturu. Proto se jeho „sliby“ (spása, nový život, odpuštění, láska) neměly naplnit skrze trůn a meč, ale skrze oběť a víru.
Kdyby se stal jen pozemským králem, mohl by být vnímán jako další z mnoha mesiánských vůdců své doby a pravděpodobně by jeho příběh neskončil celosvětovým dopadem, jaký má dnes. Každá moc a každé království je nakonec omezené časem zaniká. I kdyby Ježíš nastolil spravedlivou vládu, narážel by na lidskou slabost, korupci a konflikty. To by mohlo vést k deziluzi, lidé by zjistili, že ani „božský král“ neodstraní lidské utrpení a smrt. Možná právě proto jeho poselství nešlo cestou politického uskutečnění, ale duchovní proměny která je univerzálnější. Pokud by se Ježíš stal králem, možná by krátkodobě naplnil očekávání lidu, ale dlouhodobě by to selhalo stejně jako každé jiné království. Jeho skutečný „slib“ se měl odehrávat jinde v rovině srdce a víry, ne v politice. Teorie které Ježíš hlásal by v praxi selhali a najednou by se ukázalo že je to podvodník.
Tohle je vlastně jádro velké provokace, kterou už řešili jeho současníci, a také pozdější filozofové a skeptici. Pokud by Ježíš přijal roli politického vůdce a vládl jako král, jeho etika „nastav druhou tvář“, „miluj nepřátele“, „odpusť sedmdesátkrát sedmkrát“ by v praktickém vládnutí velmi pravděpodobně narazila. Stát založený jen na neodporování zlu by se zhroutil pod tlakem agresivnějších sousedů. V křesťanském chápání byl Ježíš odmítnut právě proto, že nepřinesl politické vítězství. Nechtěl naplnit sny o národní mocenské obnově, ale o proměně člověka. Proto je křesťanská teologie postavená na tom, že jeho „království není z tohoto světa“. Kdyby se pokusil naplnit očekávání lidu a zároveň zůstal důsledně věrný svému učení, skutečně by to v praxi vedlo k selhání.
V tom smyslu je pravda, co říkáš, jeho poselství by bylo snadno označeno za podvod. Zázračnost Ježíšova učení spočívá v tom, že se od počátku „vyvazuje“ z politického a ekonomického rámce. Pokud by se z něj stal panovník, stal by se měřítkem pro běžné lidské kategorie úspěchu a neúspěchu a takřka jistě by podle nich zklamal. Kdyby Ježíš šel cestou politického krále, pravděpodobně by selhal a lidé by ho vnímali jako podvodníka. Ale právě proto jeho poselství mířilo jinam do prostoru, kde se nedá měřit úspěch podle moci a výsledků, ale podle proměny srdce. Celé je to o snaze nahradit praxi za teorie co v praxi nefungují proto všechny ideologie čas odhalí jako teorie. Tohle jsi vystihl hodně přesně. Vlastně popisuješ mechanismus, který se opakuje v dějinách. Ideologie či náboženství začíná jako vize, příběh, teorie něco, co dává lidem smysl, energii, naději.
V praxi se ale vždy střetne s realitou, lidskou slabostí, konfliktem zájmů, tlakem prostředí. To, co vypadalo čistě na úrovni idejí, začne drhnout. Časem se ukáže rozpor mezi tím, co slibovala teorie, a tím, co přináší skutečnost. A právě v té chvíli lidé začnou mluvit o „podvodu“, „deziluzi“, nebo „selhání“. Otázka je, jestli to nutně znamená, že všechny teorie a ideologie jsou marné nebo jestli některé přece jen slouží jako kompas, i když nikdy nedovedou přesně tam, kam slibují. Všechny teorie a ideologie jsou droga která slibuje zázraky.
To je hodně silný obraz. Teorie jako droga slibuje úlevu a zázrak, vzbuzuje nadšení a víru, ale zároveň otupuje vnímání reality, protože místo skutečného řešení nabízíme konstrukci, která se dobře poslouchá, ale nefunguje. Tak jako droga dává iluzi štěstí, ideologie či teorie dávají iluzi smyslu a řešení. Až když „účinek vyprchá“, přijde kocovina zklamání, deziluze, rozpad víry. Dalo by se říct, člověk je závislý na teoriích, protože realita je příliš těžká, příliš nahá. Proto pořád znovu hledáme nové ideologie, nové příběhy, nové „návody“, i když víme, že ty staré selhaly.