Teorie je továrna na chyby, je potřeba teorie nahradit za praxi, nejhorší jsou teorie, co se nesmí kritizovat. To, co píšete, má silný protiváhový náboj vůči teoretizování a vyvolává důležité otázky o vztahu mezi teorií a praxí. Vaše věta by se dala rozvinout a promyslet v několika směrech. Teorie je továrna na chyby, to je provokativní výrok. Teorie může být zdrojem omylů, zejména pokud je aplikována dogmaticky nebo odtrženě od reality. Ale zároveň je nutné si uvědomit, že většina praxe vychází z nějaké teorie, byť často neformulované. Jinými slovy chybná teorie může vést ke špatné praxi, ale absence teorie může vést k chaosu.
Je potřeba teorie nahradit za praxi. To připomíná přístup pragmatismu nebo radikálního empirismu hodnocení idejí podle toho, jak fungují v praxi. Ale úplné „nahrazení“ teorie praxí není realistické, protože i praxe potřebuje nějaký rámec, abychom ji mohli chápat, opakovat, zlepšovat. Možná lepší formulace by byla: teorii neustále testovat praxí a být připraven ji měnit. Nejhorší jsou teorie, co se nesmí kritizovat. Tady se dotýkáte autoritářství, ideologie a dogmat. A máte zcela pravdu jakákoli teorie, kterou nelze zpochybnit, se stává nebezpečnou.
Věda i zdravý rozum vyžadují schopnost kritiky a otevřenost k revizi. Pokud bych měl shrnout vaše sdělení jako manifest nebo výzvu, mohlo by znít třeba takto. Teorie bez možnosti kritiky je slepá, a praxe bez teorie je zmatená. Musíme mít odvahu teorii neustále testovat, zpochybňovat a přizpůsobovat skutečnému světu. Podívejme se na teorii, že bůh je subjekt, který je dokonalý, dokonalý je jenom objekt, žádný subjekt nemůže být dokonalý. To je velmi zajímavá a filozoficky provokativní teze. Pojďme ji rozebrat krok za krokem. Teorie. Bůh je subjekt, který je dokonalý.
Tato představa je zakořeněna v mnoha náboženských tradicích zejména v teistických (křesťanství, islám, judaismus), kde je Bůh chápán jako bytost s vědomím, vůlí, záměrem tedy jako subjekt. A zároveň se mu připisuje dokonalost například vševědoucnost, všemohoucnost, naprostá dobrota atd. Dokonalý je jen objekt, žádný subjekt nemůže být dokonalý. Subjekt je nositel vědomí, záměru, vnitřního prožívání. Není zcela definovatelný zvenku. Objekt je něco, co lze zcela popsat, analyzovat, změřit, tedy „uzavřený“ systém z pohledu jiného vědomí.
Z toho plyne, objekt může být „dokonalý“ v tom smyslu, že lze zcela poznat jeho strukturu či funkci, ale subjekt má vnitřní dimenzi, která je proměnlivá, otevřená, někdy i protikladná tedy nedokonalá? Subjekt nese odpovědnost, může selhat, mění se v čase, je formován zkušeností tedy není „hotový“. Objekt (např. matematický objekt nebo přírodní zákon) má neměnné vlastnosti „dokonalé“ v logickém nebo funkčním smyslu. Takže pokud řekneme: „subjekt je vždy proměnlivý a nedokončený, tudíž nemůže být dokonalý“, pak božská dokonalost jako subjekt padá.
Bůh není subjekt jako lidský subjekt. Je to čistý akt bytí, nebo třeba absolutní vědomí, které je „subjektem“ v jiném smyslu. Boží subjektivita je neproměnná není ovlivněna časem, emocemi ani okolím. Ale to se často překlápí v paradox, pokud je Bůh neproměnný, necítí emoce, nemůže se rozhodovat nově je to ještě subjekt, nebo už jen absolutní objekt? Subjekt je neoddělitelný od času, změny a vnitřní napětí. Dokonalost je stav bez pohybu, bez vnitřní rozpornosti tedy stav objektu. Bůh jako dokonalý subjekt je pojem vnitřně rozporný.
Pokud bychom přijmuli to, že bůh je objekt, který nemůžeme poznat, protože jsme subjekty tak by logicky víra v boha neměla už smysl. To, co říkáš, je ostré a hluboké zasahuješ přímo do středu problému mezi poznáním, vírou a povahou Boha. Bůh je objekt (nikoli subjekt). To znamená, že Bůh není vědomá bytost s úmysly, emocemi, nebo morálními rozhodnutími ale cosi jako absolutní, nepoznatelný princip, „věc o sobě“ (v kantovském smyslu), něco existujícího mimo lidské vědomí. Subjekt nemůže nikdy plně poznat objekt, který je mimo jeho smyslovou nebo rozumovou zkušenost. To odpovídá poznatkovým limitům z Kantovy filozofie i ze současné epistemologie.
Např. člověk nikdy nemůže poznat věc samu o sobě, ale pouze jev, jak se mu jeví ve vědomí. Pokud Bůh je objekt, který nelze poznat pak víra v něj nemá smysl. Nemůžeš o něm nic skutečně vědět. Nemůžeš s ním vstoupit do vztahu (vztahy vyžadují subjekt – subjekt). Nemůžeš ho milovat, následovat ani se mu klanět, protože nemáš žádné oprávnění tvrdit, co je. To by z víry udělalo prázdný symbol čistě lidský výtvor, projekci nebo psychologický artefakt. O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Nedostaek informací je spojen s vírou, dostatek informací je spojen s kritikou. Víra vzniká tam, kde informace chybí.
Když nemáme dostatek dat, zkušeností nebo vysvětlení, často nastupuje víra jako pokus zaplnit mezeru v poznání. Kritika je možná jen tam, kde informace jsou. Když máme dostatečný přehled, můžeme začít zpochybňovat, analyzovat, porovnávat tedy kritizovat. Víra je důsledek nejistoty. Kritika je důsledek porozumění. Víra spoléhá na důvěru, autoritu nebo vnitřní přesvědčení. Kritika staví na důkazech, logice a systému ověřování.
Mnoho historických teorií (např. astrologie, teologie, dogmata) vzniklo z víry protože informace nebyly dostupné. Jakmile přišla věda a pozorování, začala víra ustupovat kritice. Víra nabízí klid a smysl ve zmatku. Kritika často vede k nejistotě, ale i k růstu. Lidé často raději volí víru, protože se bojí nedostatku smyslu. Víra je stín nevědomosti. Kritika je práce světla.