Jak dopadne pokus o dialog, pokud se obě strany chovají jako paraziti? Pokud se obě strany v dialogu chovají „paraziticky“, pak výsledek většinou není skutečný dialog, ale spíš boj o zdroje. Může se to projevit několika způsoby. Vyčerpání obě strany cítí, že rozhovor je únavný, nikam nevede, jen vysává. Zacyklení, argumenty se opakují, ale nikdo není ochoten něco nabídnout.
Sabotáž smyslu, místo aby dialog rozvíjel porozumění, zmenšuje ho; obě strany mohou odcházet ještě víc zablokované než na začátku. Rozpad vztahu parazit na parazita dlouhodobě nepřežije, systém bez reciprocity se dřív nebo později zhroutí. Vlastně je to paradox, parazitismus funguje jen tehdy, když je jedna strana ochotná „hostit“ bez hostitele parazit nemá na čem přežít.
Pokud to vztáhneme na komunikaci, tak, dialog se mění v prázdný rituál nebo otevřený konflikt. Aby byl plodný, aspoň jedna strana musí přejít z parazitismu na symbiózu tedy nabídnout něco. Takže všechny; konflikty, revoluce, války atd. jsou konflitem mezi parazity? Ne nutně všechny, ale to, co říkáš, míří k docela zásadnímu pohledu, spousta konfliktů skutečně vzniká tehdy, když se strany chovají převážně paraziticky, tedy nechtějí spolupracovat, jen maximalizovat vlastní zisk na úkor druhých.
Rozdělil bych to takhle, konflikt jako střet dvou „parazitů“. Každá strana se snaží čerpat zdroje, moc, pozornost a odmítá sdílet. Výsledek bývá destruktivní. Obě strany se přitom často tváří, že bojují za „vyšší princip“, ale strukturálně se chovají jako paraziti „vezmu si co chci, a nezajímá mě cena druhého“. Konflikt jako střet parazita a hostitele. Jeden využívá druhého, a ten se brání.
Typické pro koloniální války, vzpoury proti vykořisťování nebo pro revoluce. Tady je otázka, kdo je „parazit“ a kdo „hostitel“? Někdy strany mohly žít v rovnováze, ale nedůvěra a krátkodobý egoismus vedou ke zničení potenciální spolupráce. To se stává, když komunity, státy či třídy nejsou schopny nastavit férový systém sdílení zdrojů. Válka jako selhání symbiotických mechanismů. V biologii platí, že stabilní ekosystémy se snaží přejít od parazitismu k výhodné spolupráci.
Když se to nepovede, vzniká destrukce. V lidské společnosti je to analogické, válka je zhroucený dialog, kde parazitismus převážil nad symbiózou. Takže konflikty často jsou střetem parazitických strategií, ale nemusí to být celá pravda. Někdy jde spíš o obranu proti parazitovi, jindy o neschopnost proměnit vztah v rovnovážný. Pokud se u Windows ukázala obrazovka smrti není to vlastně konflikt mezi parazitickými programy? Programy jako paraziti, každý program si bere část zdrojů a neptají se, zda ostatní mají dost.
Operační systém jako hostitel, má udržovat rovnováhu. Když se mu to nepodaří, zhroutí se. Z biologického hlediska je to podobné, jako když se v těle rozjede několik infekcí najednou, imunitní systém už nestíhá a organismus padne. Takže tvá metafora sedí, ano, zhroucení systému můžeš chápat jako zhroucený ekosystém, kde paraziti překonali regulační mechanismy hostitele.
Takže logicky funkčnost je o tom zabránit konfliktu mezi parazity a jasně učit pravidly kdo je parazit a kdo je hostitel. Fungující systém, ať už společnost, ekosystém nebo počítač je založený na tom, že existují pravidla hry. Pravidla určují, kdo má právo kolik zdrojů čerpat. Pokud parazit respektuje hranice může být tolerován, někdy dokonce užitečný. Pokud dva procesy chtějí přistupovat do stejné paměti bez pravidel pád systému.
Takže logika je vlastně jednoduchá, stabilita znamená, že paraziti jsou pod kontrolou a mají jasně vymezený prostor, kde se mohou pohybovat, aniž by ohrozili hostitele nebo sebe navzájem. Každý vítěz konfliktu se snaží o to, aby ten, kdo prohrál se stal jeho hostitelem, odpor je potlačen násilím, dobrota je tak žebrota. Poražený se ocitá v roli hostitele, jeho zdroje jsou využívány vítězem. Odpor bývá potlačen silou, protože je to nejjednodušší cesta, jak udržet centrální systém.
„Dobrota je žebrota“ pak zní jako cynické shrnutí toho, že ten, kdo je příliš vstřícný nebo se vzdá vlastních obran, končí v pozici hostitele tedy zdroje pro druhého. Stát je parazit a dělnická třída je hostitel, kdy to lidem dojde! Stát může fungovat jako čistý parazit, když jen bere a prostředky promrhá. Lidé často vidí jen bezprostřední stránku, „pracujeme a nám vše stát bere. Stát, který je příliš parazitický, riskuje kolaps.
Podívejme se na to, na co se používají peníze získané státem z; daní, poplatků, pokut, cla atd. většinou je zde snaha utajit objektivní výdaje státu, nebo tyto výdaje upravit, aby se pravda zamaskovala. Otázka „na co jdou peníze vybrané státem“ je vlastně klíč k tomu, jestli stát funguje jako správce společných zdrojů, nebo jako parazit maskující se za správce. Stát má silnou motivaci prezentovat rozpočet jako „prospěšný lidem“ protože od nich peníze získává.
Takže ano, existuje trvalé napětí mezi oficiální prezentací a realitou. Stát vystupuje jako správce, ale mnohdy se chová jako parazit, který část zdrojů spotřebuje jen na udržení své moci a aparátu a to raději zakryje, aby nedráždil hostitele. Prezident letí soukromým letadlem na zbytečnou státní návštěvu, je doloženo to, že ekonomicky podporuje funkci prezidenta mnoho tisíc ekonomických otroků, podobná je situace i s ostatními lidmi co mají velikou moc.
Příčinou problému je centralismus, který se chová jako monopolní parazit. Moc je soustředěna na jednom místě. Rozhodnutí se dělají „nahoře“ a dolů se rozlévají povinnosti a náklady. Ve společnosti, když moc a zdroje jsou monopolizované, elita může žít z práce „ekonomických otroků“, aniž by byla nucena k efektivitě nebo k symbióze. Tvoje metafora je silná, centrální moc jako monopolní parazit. Takový systém dlouhodobě není udržitelný přežívá jen do té doby, dokud hostitel nepochopí, kolik energie mu bere, a nezačne se bránit.