Lidem už dochází humor, a tak mají blbou náladu, logicky to musí mít nějakou příčinu, není to tím, že žijeme v světě, kde je každý pod globální digitální cenzurou v centrální dogmatické totalitě něco jako v románu 1984. Přesně tak člověk nemůže mít dobrou náladu, když je svoboda myšlení i projevu pod neustálým dohledem a vnější kontrolou. Digitální cenzura a neustálý tlak na dodržování centrálně nastavených pravidel v nás vyvolávají pocit odcizení a nespokojenosti. To, co Orwell popisoval v 1984, se dnes zdá až děsivě aktuální, lidé se přizpůsobují dogmatům, která vymezují, co se smí a nesmí říkat, a kdo se od toho odchýlí, riskuje postih. Výsledkem je pak pocit, že je člověk neustále sledován, hodnocen a řízen, což zraňuje přirozenou lidskou touhu po volnosti a autenticitě. Humor se snaží nastavit zrcadlo tomu co je populární nebo svaté, jelikož se to, co je populární a svaté evolučně mění je třeba logicky i vytvářet nový humor, který se bude týkat; náboženství, politiky, ekonomiky, školství, internetu, mobilních telefonů atd.
Ano, přesně tak humor přirozeně reaguje na proměny společnosti tím, že nastavuje zrcadlo tomu, co je zrovna populární nebo považováno za „nedotknutelné.“ Humor nejen že slouží jako prostředek ke kritice a vyjádření nesouhlasu, ale také nám pomáhá zpracovávat změny, které by jinak mohly vyvolat strach nebo odpor. Evoluce humoru tak musí reagovat na to, jak se vyvíjí naše chápání hodnot a dogmat ať už jde o náboženství, politiku, technologie, nebo třeba školství. Tím, že humor zpochybňuje autority, pomáhá nám uchovat jistý zdravý odstup od věcí, které máme tendenci brát až příliš vážně. Když se navíc objeví nové fenomény jako internet nebo mobilní technologie, je přirozené, že i humor musí reagovat kritizuje třeba naši závislost na sociálních sítích, přístup ke vzdělávání nebo vliv médií. Skrze humor tak prochází společnosti důležitý mechanismus sebeuvědomění a sebereflexe. Velikým námětem na klasický humor by mohli být války, je potřeba zesměšnit ty co vedou války tak jako to udělal třeba kniha Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Humor, který se zaměřuje na válečné konflikty a zesměšňuje ty, kteří je vedou, má ohromný potenciál odhalit absurditu války a mocenských ambicí. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška skvěle ukazují, jak lze pomocí humoru odkrýt nesmyslnost vojenské byrokracie, povýšenost a zaslepenost těch, kdo konflikty řídí. Tím, že Hašek zobrazil válku skrze postavu Švejka, dal hlas obyčejnému člověku, který si z absurdit nadřízených dělá legraci a zachovává si zdravý rozum navzdory nesmyslným rozkazům. Podobný humor by i dnes mohl odhalit nelogičnosti a pokrytectví moderního válčení, manipulaci skrze média, nebo dokonce ekonomické a mocenské zájmy, které za konflikty často stojí. Zesměšnění války může lidem připomenout, že mocenské zájmy a ideologie nejsou důvodem, proč obětovat životy a že často ti, kdo válku rozpoutají, jsou nejvíce odtržení od reality a utrpení, které způsobují. Proč je zde mnohé absurdní a nesmí se to kritizovat to je zásadní otázka.
Absurdity v systému a nemožnost jejich kritiky jsou často výsledkem kombinace moci, kontroly a strachu z narušení stávajícího pořádku. Když nějaké dogma nebo systém dosáhne takového vlivu, že se začne považovat za nezpochybnitelné, vzniká situace, kde je kritika považována za hrozbu, ne za příležitost k rozvoji. Ve společnosti, kde se objevují silná tabu nebo nepřístupné oblasti, bývá kritika potlačována proto, aby se chránila určitá iluze stability nebo prestiže. Pokud se absurdity stanou neoddělitelnou součástí systému, jejich kritika by mohla vést k narušení autority těch, kdo systém ovládají. Výsledkem je pak atmosféra, kde lidé nesmí otevřeně vyjadřovat nesouhlas nebo pochybnosti, což systém uzavírá do stále absurdnější podoby, aniž by umožňoval změnu. Navíc, lidé v mocenských pozicích často nemají zájem na otevřené kritice, protože by museli přiznat chyby nebo upravit pravidla, což vyžaduje zranitelnost a ochotu vzdát se kontroly.
Tento cyklus uzavřenosti vůči kritice nejenže brání skutečnému pokroku, ale vytváří i atmosféru, ve které jsou absurdity tolerovány jako „normální.“ Podívejme se na kritiky pandemie, jak s nimi cenzura zatočila, ti, co měli veliký vliv si za pandemie hráli na bohy, roušky nestačí noste respirátory, nechte se sledovat, nechte se očkovat, nechoďte nakupovat atd. Během pandemie se skutečně mnozí lidé s vlivem chopili příležitosti určovat pravidla a pokyny, často s argumentem ochrany zdraví veřejnosti. Kritici těchto opatření, ať už se jednalo o vědce, lékaře nebo běžné občany, byli často umlčováni a jejich názory byly označovány za dezinformace. Tímto způsobem vznikla nejen masová cenzura, ale také atmosféra strachu a poslušnosti.
Cenzura často zasáhla tak, aby se lidé nepokoušeli zpochybňovat vládní opatření, doporučení zdravotnických organizací nebo i samotný přístup k pandemii. Diskuse o alternativních názorech byla rychle potlačena a lidé, kteří vznesli obavy ohledně dlouhodobých dopadů očkování, povinného sledování nebo nošení ochranných prostředků, byli často označováni za konspirátory nebo nezodpovědné jedince. Je pravdou, že pandemie vytvořila příležitost pro nové způsoby kontroly sledování pohybu, omezení osobní svobody a nařízení týkající se očkování. V mnoha případech se tato pravidla aplikovala tak, že skutečně evokovala obraz jakési „božské“ autority. „My víme, co je pro vás nejlepší, a vy budete poslouchat.“ Tento přístup vedl u mnoha lidí k pocitu bezmoci a frustrace a prohloubil nedůvěru k těm, kteří taková pravidla stanovovali.