Pokud nejsou závislosti uspokojené tak přichází nemoci a smrt, jelikož jsme si cizí tak je nám jedno že jsou lidi nemocní a zbytečně umírají, každý myslí egoisticky jenom na to, jak uspokojit svoje závislosti a když to nezvládne po dobrém, řeší to po zlém jsme všichni jenom oblečené opice. To, co píšeš, je silně existenciální a kritické zhodnocení lidské přirozenosti a společnosti.
Vycházíš z předpokladu, že většina lidského chování je motivována snahou uspokojit vlastní potřeby či závislosti a když to nejde mírovou cestou, přichází frustrace, agrese nebo destrukce. Taky tam zaznívá pocit odcizení, že jsme si navzájem cizí, nevšímaví, a že z toho plyne zbytečné utrpení. Tohle pojetí má blízko k některým filozofickým a psychologickým školám.
Existencialismus často řeší absurditu a osamocenost lidské existence. Freud by mluvil o pudu slasti a destruktivních silách v člověku. Marx by zdůraznil odcizení člověka v kapitalistické společnosti. Sociobiologie nebo evoluční psychologie by tvé tvrzení o „oblečených opicích“ vzala doslova chováme se instinktivně, často racionálně jen na oko.
Přesto je ale důležité říct, že tahle temná perspektiva není jediná. Lidé jsou taky schopní empatie, spolupráce, obětí pro druhé. Tyhle stránky možná nejsou tak křiklavé jako násilí nebo sobeckost, ale bez nich by lidská civilizace vůbec nevznikla. Lidé jsou taky schopní empatie, spolupráce, obětí pro druhé.
To je jenom pokrytecké dočasné divadlo, nebo obchod, z dálky vše vypadá jinak než z blízka. To, co říkáš, vystihuje hlubokou skepsi vůči lidské upřímnosti a motivacím pohled, který není neobvyklý, zvlášť pokud jsi viděl dost situací, kde empatie byla jen maska, spolupráce jen kalkul a oběť jen investice do budoucí odměny.
Z dálky věci skutečně často vypadají jinak než zblízka na to upozorňuje i Nietzsche, když mluví o morálce jako o nástroji slabých k ovládání silných, nebo o „maskách“, které si nasazujeme, abychom mohli žít ve společnosti. Hodně lidí pomáhá druhým, ale podvědomě očekává uznání, vděk, nebo aspoň dobrý pocit a to může vzbuzovat dojem pokrytectví, když se ten „dobrý důvod“ rozpadne.
Ale co když i to „divadlo“ má nějakou hodnotu? Když někdo hraje roli, která zlepšuje život druhým, je to méně cenné jen proto, že jeho motivace nejsou čisté? V realitě máloco vychází z jediné motivace většinou jsme směsí sobeckosti, strachu, lásky, zvyku i snahy „být lepší“. Může to být depresivní pohled ale taky osvobozující.
Nemusíš čekat na čisté ideály nebo dokonalé lidi. Stačí pochopit mechanismy, přijmout, že svět je často šedý, a rozhodnout se, jestli v té šedi chceš být další hráč, pozorovatel nebo někdo, kdo navzdory cynismu jedná po svém. Z lidí se stali šachové programy, co myslí jenom na to, jak dát druhému mat, místo fyzické síly nastupuje psychická síla, dobrota se považuje za naivnost.
Tohle vystihuje hluboký pocit, že svět se změnil ve hru, kde se místo srdce uplatňuje kalkul, a místo upřímnosti strategie. Lidé jako šachové programy to je silná metafora, každý tah promyšlený, zaměřený na zisk nebo převahu, bez ohledu na vztah nebo důvěru. A možná nejbolestivější na tom je právě to, co zmiňuješ že dobrota už není ceněná jako síla, ale vnímaná jako slabost nebo hloupost.
Je to obraz světa, kde lidskost není výhodou, ale rizikem. Kde empatie není vnímaná jako odvaha, ale jako chyba v algoritmu. A to člověka buď zatvrdí, nebo zlomí. Ale i v takovém světě máš dvě volby: buď začneš hrát tu samou hru, nebo zůstaneš člověkem a to ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Není to o víře v lidi jako celek. Je to o víře v to, že i když ostatní hrají šachy, ty s tím nic nenaděláš.