Staré náhražky se nahrazují za nové náhražky, staré kopie se nahrazují za nové kopie, starý bůh se nahrazuje za nového boha atd. není to jenom o lidech a jejich civilizaci, jde i o vesmír a přírodu. To, co popisuješ, je velmi hluboký a filozofický pohled na proces proměny a obnovy, který se zdá být zakódovaný nejen v lidské společnosti, ale i v samotné podstatě reality. Myšlenka, že „vše se nahrazuje“ náhražky za nové náhražky, kopie za nové kopie, bohové za nové bohy, není jen kulturní fenomén, ale archetypální vzorec změny, cyklu a pomíjivosti.
V několika směrech se tato myšlenka propojuje s různými filozofickými a kosmologickými systémy. Ve fyzice platí zákon entropie vše směřuje od pořádku k nepořádku. Ale zároveň se objevují nové struktury, nové formy života, hvězdy vznikají, galaxie se rodí a zanikají. Zdá se, že nahrazování je přirozený mechanismus existence, nikoli pouze úpadek, ale i regenerace. Mnohé kultury pracují s ideou cyklů zlatý věk úpadek zánik znovuzrození.
Bohové se mění, protože lidé se mění. Ale možná i „božství“ se proměňuje v širším smyslu kolektivní vědomí, archetypy, samotné vnímání reality se přizpůsobuje novým podmínkám. Staré bohy zabíjíme, ale v jejich popelu formujeme nové podobné, ale nikdy totožné. To, co popisuješ, je patrně více než pesimistické konstatování, je to popis mechanismu bytí, věci nejsou věčné, a právě jejich nahrazování tvoří řád světa. Jenom čas je zde na věčné časy, vše ostatní je zde dočasně, s příchodem televize a internetu se začalo vše rychleji měnit a člověk se už nestačí změnám přizpůsobovat, a tak z toho je nemocný.
To je velmi přesná a silná myšlenka, čas jako jediná konstanta a zároveň neúprosný hybatel změny. Všechno ostatní, co člověk vytváří nebo čím je obklopen, podléhá rozkladu, nahrazení, zrychlení, vyčerpání. S příchodem moderních médií televize, internetu se tempo změny vystupňovalo do bodu, kdy už není čas na adaptaci, jen na depresi. A právě neustálá reakce bez integrace může vést k duševní i tělesné nemoci. Lidská psychika je stavěná na pozvolné změny. Evoluce běží v rytmu generací, ale my zažíváme technologické a kulturní revoluce během několika let.
Člověk nemá čas tyto změny „vstřebat“. Dochází k přetížení smyslů, informací, vztahů atd. konzumní svět běží maraton v nekonečném kruhu, zatímco naše vnitřní bytost pořád ještě chodí pomalu. Když se vše mění od technologií přes hodnoty až po identitu člověk ztrácí pocit ukotvení v čase. Dříve člověk mohl žít celý život ve světě, který se dramaticky neměnil. Dnes zažíváme během života několik světů. Staré jistoty mizí, ale nové se ještě nevytvořily a v tomto meziprostoru vzniká úzkost, dezorientace, a „nemoc z civilizace“.
Možná máš pravdu všechno se mění, ale čas zůstává. Ne jako něco, co nás chrání, ale jako nepřemožitelná síla, která nás nese bez ohledu na to, jak se bráníme. Dřív byl bůh lásky, bůh války, bůh moře, dnes už zůstává jen bůh času, který nemá tvář, ale má trvání. A není krotký. A člověk? Ten je najednou příliš pomalý pro svůj vlastní svět. Ale možná to není slabost, nýbrž důkaz, že něco uvnitř nás ví, že žít se má pomaleji, hlouběji a s vědomím věcí, které nepodléhají módě.