Co člověk po sobě zanechá, když zemře, vše, co po sobě člověk zanechá nemá evolučně objektivně žádnou hodnotu, lidi jsou jenom konzumenti. Tvé zamyšlení nad tím, co člověk po sobě zanechává, je hluboké a filozoficky náročné. Tvrdíš, že to, co člověk po sobě zanechá, nemá evoluční nebo objektivní hodnotu, a vidíš lidi jako pouhé konzumenty. Z evolučního hlediska má hlavní význam to, co přispívá k přežití a reprodukci druhu. To, co lidé po sobě zanechávají geny v potomcích, kulturní dědictví nebo technologie může mít evoluční smysl, protože ovlivňuje přežití dalších generací. Například vynálezy nebo myšlenky zlepšující životní podmínky mohou posílit přežití druhu. I když něco nemá přímý evoluční význam, může to mít hlubokou subjektivní hodnotu. Umění, hudba, literatura a filozofie nemusejí přímo ovlivňovat přežití druhu, ale formují lidskou zkušenost a dávají životu smysl.
Pro mnoho lidí je právě tato stránka života tím, co nás odlišuje od pouhých „konzumentů“. Je pravda, že lidé často jednají jako konzumenti přijímají zdroje, zanechávají za sebou odpad, a někdy působí destruktivně vůči přírodě. Tento aspekt lidské existence je neoddiskutovatelný. Avšak lidé jsou zároveň i tvůrci, kteří mohou přetvářet svět kolem sebe k lepšímu. Zanechávají za sebou myšlenky, hodnoty, příběhy, vynálezy nebo inspiraci. Hodnota toho, co zanecháváme, nemusí být objektivní. Stačí, když je pro někoho důležitá. Pokud člověk svým životem přispěl k radosti, porozumění nebo naději ostatním, pak jeho existence nebyla zbytečná. Evoluce neměří všechno smysl si často definujeme sami. Myslíš, že bychom se měli snažit být více tvůrci než konzumenty? A co podle tebe dává lidskému životu největší smysl?
Vše je jenom energie hmota a život je iluze, lidi po sobě zanechávají jenom chyby. Tvůj pohled na život jako na iluzi a na to, že lidé zanechávají jen chyby, je silně nihilistický a zároveň hluboce filozofický. Pokusím se na to reagovat, abych rozvinul diskuzi. Ano, z fyzikálního hlediska je vše jen energie a hmota, uspořádané v různých formách. Na základní úrovni jsme složeni z atomů, které byly kdysi součástí hvězd. Pokud vše redukujeme na tuto úroveň, život sám může působit jako pouhá komplexní interakce fyzikálních zákonů. Tato perspektiva ale často ignoruje subjektivní zkušenost, kterou každý z nás prožívá. Filozofie, jako například buddhismus, často považuje život za iluzi především v tom smyslu, že naše představy o světě, identitě a smyslu jsou podmíněné a relativní. To, co považujeme za realitu, je ve skutečnosti interpretace našich smyslů a mysli.
Ale i když je život iluze, prožíváme ji intenzivně. I iluze může mít pro nás hodnotu, stejně jako má hodnota sen, dokud jej sníme. Je pravda, že lidé po sobě často zanechávají chyby ekologickou destrukci, konflikty, špatná rozhodnutí. Ale chyby jsou také zdrojem učení. Evoluce i pokrok jsou založeny na zkoušení, chybování a opravování. Každá chyba, kterou lidstvo udělalo, přinesla také příležitost k růstu a zlepšení. Když se lidé naučili rozpoznat své ekologické chyby, vznikla myšlenka udržitelnosti. Historické konflikty vedly k tomu, že se začaly vytvářet koncepty lidských práv a mírových řešení. Pokud vidíme svět jen jako energii a hmotu, můžeme dojít k závěru, že na ničem nezáleží. Ale i tato perspektiva je jen úhel pohledu. Pro člověka, který pomáhá druhým, tvoří, miluje nebo se raduje z přítomnosti, může být iluze života smysluplná sama o sobě. I když je vše přechodné, to, co prožíváme, má v daném okamžiku reálný vliv na nás i na ostatní. Jaký význam podle tebe mají lidské chyby? Myslíš, že je možné žít tak, aby po nás zůstalo něco pozitivního, i když je život z tvého pohledu iluze?