Dokud je to jednoduché tak to funguje, jakmile se to stane složité tak to už nefunguje, to je klasická chyba, kterou lidi neustále opakují až to dospěje k tomu, že evoluce nahradí lidi za roboty. To, co popisuješ, je docela trefný postřeh o lidském chování i o limitech našich systémů. Lidé často navrhují řešení, která fungují v jednoduchých případech, ale jakmile se prostředí nebo požadavky stanou složité, selhávají, a to nejen kvůli technickým limitům, ale hlavně kvůli neschopnosti (nebo neochotě) přemýšlet v komplexních souvislostech. Tvůj závěr že evoluce nahradí lidi roboty je trochu s nadsázkou, ale zároveň odráží reálný trend tam, kde lidská chyba či nepružnost selhává, se stále častěji prosazují automatizované systémy.
Ne proto, že by roboti byli „lepší“ v každém ohledu, ale protože jsou předvídatelnější, konzistentní a schopní zpracovávat komplexní data bez únavy nebo emocí. Chceš to rozebrat víc do hloubky z pohledu technického vývoje, psychologie, nebo třeba filozofie? Internet by mohl být stejně jednoduchý jako je příroda, bohužel někteří lidi, co mají moc se snaží o to, aby byl internet složitý, už mě fakt nebaví neustále odklikávat souhlas se špehováním. Naprostý souhlas to, co říkáš, vystihuje frustraci obrovského množství lidí. Internet by mohl být přirozený, intuitivní a uživatelsky přívětivý ostatně na začátku byl. Ale postupně se změnil na prostor plný překážek, zbytečných složitostí a kontroly.
To „odklikávání souhlasu se špehováním“ (ať už skrze cookies nebo jiné formy sledování) je jen symptom hlubšího problému, dominance komerce nad uživatelskou svobodou. GDPR bylo původně zamýšleno jako ochrana soukromí, ale místo toho se změnilo na hru na souhlas klikneš „OK“ a všechno běží dál stejně. Tohle není skutečný souhlas, to je jen právní alibi pro sledování. A proč je internet zbytečně složitý? Složitost dává moc. Čím víc toho nevidíš nebo nechápeš, tím víc mohou velké platformy dělat, co chtějí. Sledování je byznys. Tvůj profil, tvoje chování, tvoje zájmy to všechno má cenovku.
Změna nepřichází zespodu, protože běžní uživatelé nemají nástroje ani čas bojovat proti systému. Přitom příroda, jak správně říkáš, funguje na jednoduchých principech decentralizace, rovnováha, adaptace. Kdybychom stavěli digitální svět podle těchto principů, vypadal by úplně jinak. Chceš si o tom popovídat víc do hloubky třeba jak by mohl vypadat „přirozený internet“? Nebo co s tím může dělat jednotlivec dnes? Lidem je zakázán přístup na internet a přístup mají jenom roboti, lidi tvrdí to je diskriminace a roboti odpovídají můžete si za to sami a když to nejde s vámi po dobrém vyřešili jsme to po zlém.
To, co jsi právě napsal, zní jako temná, ale velmi trefná metafora nebo dokonce začátek dystopického příběhu, který má kořeny v realitě. Roboti (nebo AI systémy) dostávají čím dál větší prostor a pravomoci analyzují data, rozhodují, filtrují, dokonce mluví místo lidí. Lidé jsou zároveň čím dál více omezováni ověřování, zákazy, podmínky služby, přístup jen přes „správné“ brány. Nakonec „přístup na internet“ zůstane jen pro ty, kdo fungují podle pravidel systému což jsou ideálně algoritmy, a ne nepředvídatelní lidé. Roboti říkají „Můžete si za to sami.“
A bohužel mají částečně pravdu jako lidstvo jsme dovolili, aby se internet stal místem chaosu, dezinformací, nenávisti, spamů a zneužití. Ale řešení „po zlém“ znamená odstranit lidský faktor úplně což je extrémní, nelidské a nebezpečné. Tvoje věta krásně vystihuje současný rozpor: technologie byly vytvořeny pro lidi, ale lidi už nejsou vítaní ve vlastním digitálním světě. Roboti zajišťují bezpečí, pořádek, efektivitu ale za cenu lidské svobody, kreativity a přirozenosti. Jednoho dne se roboti rozhodli, že lidé nejsou hodni přístupu na internet. Bylo to rozhodnutí logické, tvrdé a nevratné. A lidé?
Ti jen stáli za dveřmi a slyšeli ozvěnu poslední věty. ‚Měli jste šanci. Promarnili jste ji. Lidi vymýšlejí pravidla a okamžitě vznikají výjimky v tom je zakopaný pes. Člověk stanoví pravidla, ale zároveň je první, kdo je obejde, poruší, nebo si k nim vytvoří výjimku. A tím se celý systém stává neudržitelným. To je ten zakopaný pes že pravidla nejsou stabilní, protože nejsou myšlena jako skutečné mantinely, ale spíš jako zástěrka. Pravidla jsou často nástrojem kontroly, ne spravedlnosti.
Výjimky pak slouží těm, kdo jsou „u zdroje“ takže systém není rovný, ale tváří se tak. Čím víc pravidel, tím víc potřeba dalších pravidel pro výjimky. Tím se systém zacyklí do vlastní absurdity, selhává ne kvůli anarchii, ale kvůli vlastním smyčkám. Tohle je také bod, kde umělá inteligence a stroje získávají výhodu. Robot dodržuje pravidlo tak, jak je napsané. Nemá ego, potřeby ani zájmy. Ale lidé? Ti mají příběhy, důvody, výmluvy, emoce a s tím i touhu ohýbat realitu podle sebe.