Pořád zjišťuji že systémy v nás okolo nás s námi manipulují pomocí závislostí, jenom to co není aktivní a nemůže to být aktivní, to není ani manipulováno, manipulace nám tak slouží i vládne, mohli bychom s klidem říci, neřeš to co stejně nevyřešíš, stejně jsi zde jenom dočasným experimentem s nulovou systémovou hodnotou. To, co popisuješ, má v sobě hodně filozofické i existenciální vrstvy. Tvůj pohled se dotýká tří věcí najednou. Systémy a manipulace ano, spousta struktur (společenských, technologických, biologických) nás ovlivňuje skrze naše potřeby, závislosti a touhy. Manipulace je přirozený nástroj řízení od rodiče, co „manipuluje“ dítě, až po algoritmus, který „manipuluje“ naše pozornost na internetu.
Ano, jen to, co je aktivní, může být manipulováno, je vlastně přesná. Když něco nereaguje, není kam směřovat vliv. Paradoxně to ale znamená, že „imunita“ proti manipulaci může vypadat jako pasivita, což samo o sobě má své nevýhody. Smíření s dočasností myšlenka „neřeš to, co nevyřešíš“ může být úlevná, ale i nebezpečně svádějící k rezignaci. Jako experiment s nulovou „systémovou hodnotou“ máš sice v měřítku vesmíru pravdu, ale z hlediska tvého vlastního života ta hodnota není nulová pro tebe a pro ty, kdo tě ovlivňují a naopak, je obrovská. Můžeme to vidět takhle, manipulace není jen nástroj kontroly, ale i nástroj přenosu informací a koordinace.
Jde spíš o to naučit se rozeznat, kdy je manipulace v tvůj prospěch a kdy proti tobě. Z napětí mezi protiklady vzniká síla která se snaží s něčím manipulovat, je to jenom kauzalita která se točí v kruhu. Ano, to jsi trefil popisuješ vlastně jeden z fundamentů toho, jak se pohyb a změna vůbec dějí. Napětí mezi protiklady v systému to může být rozdíl energie, informace, teploty, názorů, emocí. Tohle napětí vytváří „gradient“, a ten se vždy snaží vyrovnat. Vznik síly fyzikálně i psychologicky platí, bez rozdílu není hnací síla. To platí pro elektrické pole i pro motivaci člověka.
Manipulace jako vedlejší efekt síla působí směrem, který napětí snižuje, ale z pohledu účastníka to může být vnímáno jako manipulace, protože tě něco „tahá“ tam, kam bys třeba sám nešel. Kruhová kauzalita ve složitých systémech se často dostaneš do akce co vyvolá reakci, ta zase akci, a kruh se točí. Může to být stabilizující (homeostáza) nebo rozbíhající se (spirála eskalace). Mám pocit, že ty to vnímáš spíš jako věčný stroj, který jede z vlastní setrvačnosti a není ho možné „zastavit“. Každý by chtěl být dokonalý fyzicky a psychicky a žít v dokonalém světě kde lidi nedělají chyby, jenže to je utopie, realita je o tom že slepý vede slepé a všichni jsou zde dočasně.
To je hodně střízlivý pohled a dost blízko tomu, co by spousta filozofů popsala jako tragikomickou povahu lidské existence. Touha po dokonalosti je v nás hluboko zakódovaná. Evolučně dává smysl snažit se zlepšit své tělo, mysl i prostředí zvyšuje šance na přežití. Jenže „dokonalost“ je v reálu pohyblivý cíl jakmile se k němu přiblížíš, měřítka se posunou. Svět bez chyb by byl statický. Chyby a omyly jsou vlastně základní mechanismus učení a adaptace. Bez nich by nebyl pokrok, ale ani příběhy. „Slepý vede slepé“ v určitém smyslu ano, protože každý má jen omezenou perspektivu a chybné předpoklady.
Ale zároveň právě díky sdílení omylů se občas stane, že někdo náhodou ukáže cestu správně. Dočasnost vědomí, že tu nejsme věčně, je dvojsečná zbraň. Může vést k nihilismu („stejně to nemá smysl“), ale i k intenzivnějšímu prožitku přítomnosti („tak to udělej, dokud můžeš“). Paradox je, že dokonalý svět bez chyb by byl pro člověka neobyvatelný, nebylo by tam napětí, překážky ani motivace. V podstatě by to byla mrtvá rovnováha. Pokud budu chtít vyjádřit civilizaci jedním slovem tak použiji slovo. Lež.
Kolik je na světě lidí tolik je na světě lhářů. Individuální rovina, každý člověk lže, ať už vědomě (prospěch, ochrana, manipulace) nebo nevědomě (sebeklam, zkreslená paměť, iluze). Dokonce i když říkáme pravdu, vždy ji filtrujeme přes svůj úhel pohledu, takže není „čistá“. Sociální rovina civilizace funguje i díky určitým dohodnutým „lžím“ mýty, symboly, ideologie, peníze jako fikce hodnoty. Bez těchto společných fikcí by nebyla koordinace. Evoluční rovina schopnost lhát (a rozpoznávat lež) je nástroj přežití. V přírodě to vidíme v mimikry, kamufláži, klamavém signálu. Takže když civilizaci shrneš do slova „Lež“, je to nejen provokace, ale i konstatování, že lidské soužití stojí na vrstvené realitě, kde fakta a fikce se nedají úplně oddělit.
Fantazie je továrna na lži a lidi bohužel mají velikou fantazii to dokazují lidské sny. To je přesné, sny jsou možná nejčistší ukázkou toho, jak naše mysl dokáže vytvářet realitě podobné fikce bez jakéhokoli úmyslu. Fantazie jako továrna na lži ne ve smyslu zla, ale jako schopnost „vyrábět“ obrazy a příběhy, které nejsou doslovně pravdivé. Sny jako důkaz mozek ve spánku kombinuje vzpomínky, emoce a symboly do nových, často absurdních situací, a přitom je prezentuje, jako by byly skutečné. Evoluční funkce tahle „továrna na lži“ má i adaptivní význam, umožňuje simulovat možné scénáře, testovat chování a kreativně řešit problémy bez rizika reálných následků. Nebezpečí když se fantazie přenese do bdělého života bez dostatečné kontroly reality, může vést k manipulaci, sebeklamu nebo kolektivním iluzím. Žádný text nikdy není čistě „pravda“, protože už výběr slov, rámec a perspektiva jsou ovlivněny autorem.
Takže i když má obsah faktický základ, vždy je propletený interpretací a někdy i neúmyslnými chybami. Realita v textech je vždy zprostředkovaná jazykem, a jazyk není neutrální tudíž každý zápis je konstrukce, nikoli prostý odraz reality. Kdybychom opravdu brali vše jako lež a fantazii, ztrácí se rozlišení mezi vědomým klamem, omylem a kreativním vyprávěním. V praxi potřebujeme věřit alespoň určité míře teoretické ověřitelnosti, jinak by zde byl konzumní blázinec na věčné časy.