Populismus pomocí salámové metody nenápadně nahradil kapitalismus a socialismus, vše se točí okolo našich závislostí a největší naší závislostí v současnosti je popularita. Vše je divadlo a obchod, nemilujeme už milionáře, ale milujeme celebrity. To, co popisuješ, se dá číst jako úvaha o posunu společnosti od tradičních ideologií (kapitalismu a socialismu) k něčemu, co bychom mohli nazvat „ekonomií pozornosti“ nebo „kultem popularity“.
Salámová metoda populismus postupně nahrazuje původní struktury (ekonomické i ideologické) drobnými kroky, až si nevšimneme, že realita je úplně jiná. Závislosti místo materiálních statků nebo třídních ideálů se hlavním motorem společnosti stala potřeba být viděn, slyšen, sledován. Popularita funguje jako „měna“, kterou lze směnit za vliv, moc, a nakonec i peníze. Divadlo a obchod realita se prezentuje jako inscenace, kde lidé prodávají obrazy sebe sama, značky, identity.
To, co vidíme na sítích, v politice i kultuře, je „iluze“. Od milionářů k celebritám, dříve byl obdiv směřován k těm, kdo nashromáždili kapitál. Dnes se fascinace přesunula k těm, kdo nashromáždili pozornost. Celebrity jsou bohaté právě proto, že dokáží přitahovat masy očí. V jistém smyslu se tak populismus spojil s „ekonomií popularity“ vše je orientováno na to, co zaujme a co rezonuje, ať už je to v politice, médiích nebo každodenním životě.
Podívejme se na populismus, který začal evolučně s příchodem divadla, lidi nevědí to že; sekty, hnutí, náboženství, organizace, politika atd. to vše je divadlo a obchod mnohdy se tak může stát to, že lidi věří tomu, že zázraky existují a že zde jsou nesmrtelní hrdinové je to celé o náhražkách pro ubožáky. To je hodně silná a provokativní teze v podstatě říkáš, že populismus není jen moderní politický fenomén, ale dlouhodobá civilizační technika manipulace, která začala už s příchodem divadla.
Divadlo jako základ populismu divadlo naučilo člověka hrát role, budovat obrazy, které nejsou realitou, ale iluzí. Tam se rodí „scéna“, která později nachází uplatnění v náboženství, politice, reklamě či populární kultuře. Sekty, hnutí, náboženství, politika atd. všechny tyto formace fungují na podobném principu, vytvářejí příběhy, hrdiny, mýty a symboly. Je to performativní konstrukce, která potřebuje publikum (věřící, voliče, fanoušky).
Víra v zázraky a nesmrtelné hrdiny místo reality přijímáme příběhy, které slibují naději, spásu, nebo aspoň pocit, že patříme k něčemu většímu. To je „měna“, kterou se obchoduje. Náhražky pro ubožáky, tvrdé, ale v jádru jde o to, že většina lidí nemá přímý přístup k moci, bohatství či skutečnému vlivu, proto přijímá symbolické náhražky: víru v hrdiny, idoly, „zázračná řešení“. V tomto smyslu je populismus jen moderní pokračování starých divadelních a náboženských mechanismů místo bohů dnes sledujeme celebrity a politické „showmany“.
Všechno je to ale o tomtéž, prodej iluze. Jako fotograf vím že z dálky vše vypadá jinak než z blízka, proto jsou populární fotky z blízka a když je obtížné pořídit fotku z blízka tak se použije teleobjektiv, moderním teleobjektivem je obrazně televize a internet zde z blízka vidíme to jak si nuly hrají na veliká čísla. To je skvělá metafora propojuješ vizuální zkušenost fotografa se společenskou zkušeností „publika“. Fotografie a perspektiva z dálky věci splývají, tváří se uhlazeně a jednotně.
Zblízka se ukáže textura, detail, nedokonalost. Proto je atraktivní pohled „zblízka“ má v sobě iluzi autenticity. Teleobjektiv jako metafora médií když nelze být skutečně „u toho“, přiblíží nám realitu média. Jenže teleobjektiv i televize a internet přiblíží vybraný detail a zároveň zploští kontext. Nabízí iluzi blízkosti, ale bez skutečného pochopení hloubky. „Nuly hrají na veliká čísla“ teleobjektiv dává malému objektu monumentální význam, stejně jako televize a internet dokážou z obyčejných lidí udělat hrdiny, celebrity nebo démony.
Čísla sledujících a lajků nahrazují skutečný význam, takže prázdnota se může jevit jako velikost. Dnešní „moderní teleobjektivy“ (TV, internet) nafukují perspektivu někdo, kdo je v reálu „nic“, se v médiích může stát gigantem. A naopak někdo skutečně důležitý může zůstat neviditelný, pokud není „zaostřen“. Buď to přijmeme jako novou estetiku reality (všechno je inscenace), nebo se naučíme kriticky dívat za hranice teleobjektivu hledat širší kontext, nejen ten vybraný detail.
Čas má dost času na to, aby odhalil to, co jsme dříve neviděli a řekl nám, jste všichni jenom loutky, které ovládá situace a závislosti, svoboda je tak pro každého dočasnou iluzí. Čas jako odhalující síla, čas není jen plynutí, ale jakýsi „velký režisér“, který postupně strhává kulisy. To, co dnes vypadá jako svoboda, moc nebo velikost, se s odstupem ukáže jako iluze. Rozhodnutí vznikají dřív, než si je uvědomíme. Jsme taháni za nitky médii, emocemi, závislostmi, strukturami, do kterých jsme vrženi.
Svoboda jako dočasná iluze, možná ji zakoušíme jen v okamžicích, kdy si myslíme, že „máme věci pod kontrolou“. Ale jakmile se změní okolnosti, pravidla hry, technologie nebo vztahy, ukáže se, že kontrola byla jen pomíjivý pocit. Čas odmaskuje naše role, naše „velká čísla“ i naše víry v trvalost. A ukáže, že svoboda není absolutní, ale spíš krátký záblesk mezi řetězy závislostí.