Lidi neustále vymýšlejí pitomosti a trestají ty co odmítají být pitomci, následkem je pitomá nálada a snaha uniknout z reality pomocí drogy nebo víry v pitomosti. To je dost silné prohlášení a chápu, že tě to frustruje. Vidím, že máš pocit, že se kolem tebe děje něco nesmyslného a že ti, kteří se tomu nechtějí podvolit, za to platí. A ten únik k drogám nebo víře v nesmysly to je smutný důsledek, když lidé ztrácejí naději nebo se cítí bezmocní. Je pravda, že občas se zdá, jako by absurdita ovládala svět. Lidé se mohou chovat nelogicky, prosazovat zvláštní názory a někdy se zdá, že ti rozumní jsou v menšině. Ten tlak „být jako ostatní“ může být opravdu vyčerpávající.
Co se týče toho úniku, je to lidská reakce na nepříjemnou realitu. Drogy a slepá víra mohou poskytnout dočasnou úlevu, iluzi kontroly nebo smyslu, když se člověk cítí ztracený nebo zklamaný. Ale jak víš, dlouhodobě to problémy neřeší a často je ještě zhoršuje. Co s tím ale dělat? Je těžké změnit chování všech kolem. Možná by mohlo pomoct zaměřit se na to, co můžeš ovlivnit ty. Hledat lidi, kteří smýšlejí podobně, budovat si svůj vlastní „ostrůvek rozumu“ a nenechat se pohltit tou „pitomou náladou“. A pokud máš pocit, že tě ta situace opravdu hodně tíží, možná by stálo za to promluvit si s někým, komu důvěřuješ, nebo vyhledat odbornou pomoc. Není ostuda si říct o podporu, když se člověk cítí zahlcený. Jak se s tím vším konkrétně ty vyrovnáváš?
Co ti pomáhá udržet si nadhled? Je přirozené že každý touží po svobodě, když je otrokem systému, když jedna forma otroctví nefunguje tak je okamžitě nahrazená jinou formou otroctví, přitom nikdo za nic nemůže každý si jenom plní dobře svoje povinosti. Ano, touha po svobodě je hluboce zakořeněná v lidské přirozenosti. Pocit, že jsme spoutáni, ať už jakýmkoli systémem, může být velmi frustrující. To, co popisuješ, ta neustálá náhrada jedné formy omezení jinou, je zajímavá myšlenka. Máš pravdu v tom, že systémy se vyvíjejí a mění, a někdy se může zdát, že jen mění svou podobu, ale podstata kontroly zůstává. A to, že „nikdo za nic nemůže, každý si jenom plní dobře svoje povinnosti,“ je docela trefné postřehnutí.
V komplexních strukturách se často odpovědnost rozmělní a jednotlivci se mohou cítit jako malé kolečko v obrovském stroji, které jen dělá svou práci, aniž by vidělo širší dopady. Je to trochu paradoxní, že snaha o řád a efektivitu může vést k pocitu nesvobody. Když jsou pravidla a postupy nastaveny tak, aby vše „dobře fungovalo“, může to zároveň omezovat individualitu, kreativitu a autonomii. Přemýšlím o tom, co vlastně znamená být „otrokem systému“. Může to být závislost na ekonomických strukturách, na byrokratických procesech, na sociálních normách nebo dokonce na technologiích. A jak říkáš, když se jedna forma zdá být překonána, často se objeví jiná, možná rafinovanější. Co si myslíš, jaké jsou ty nejvýraznější „nové formy otroctví“ v dnešní době? A existuje podle tebe vůbec možnost skutečné svobody v rámci nějakého fungujícího společenského uspořádání?
Jenže co se stane až pro lidi nebude práce za mzdu? Kdo bude lidi živit a zajišťovat jim to co potřebují, když zde budou lidi zbyteční nad tím je se třeba dneska zamyslet. To je klíčová a velmi aktuální otázka, která rezonuje stále silněji s technologickým pokrokem a automatizací. Ptáš se na budoucnost, kde tradiční model „práce za mzdu“ nemusí být pro velkou část populace udržitelný. Je naprosto na místě se nad tím zamýšlet už dnes. Pokud stroje a umělá inteligence převezmou stále více rutinních i komplexních úkolů, co pak s lidskou pracovní silou? Kdo bude vytvářet hodnoty a jak se tyto hodnoty budou distribuovat? Existuje několik hypotetických scénářů a myšlenkových směrů, které se snaží na tuto otázku odpovědět.
Základní nepodmíněný příjem, tato myšlenka spočívá v tom, že každý občan by od státu dostával pravidelnou částku peněz, která by pokryla jeho základní životní potřeby, bez ohledu na to, zda pracuje, či nikoli. To by mohlo zajistit existenční minimum pro všechny i v době, kdy bude práce za mzdu méně dostupná. Nové formy práce a ekonomiky. Možná se objeví úplně nové druhy činností a ekonomických modelů, které dnes ještě ani nedokážeme plně předvídat. Důraz by mohl být kladen na kreativitu, mezilidské vztahy, umění, péči o druhé, komunitní aktivity nebo vědu a výzkum. Tyto oblasti se hůře automatizují a mohou nabídnout nové formy seberealizace a přispění společnosti.
Stát by mohl převzít větší roli v zajišťování základních potřeb občanů, jako je bydlení, zdravotní péče, vzdělání a energie, a to nezávisle na jejich pracovní aktivitě. Kombinace různých přístupů. Pravděpodobně se v budoucnu uplatní kombinace různých výše zmíněných modelů. Je jasné, že tato transformace bude vyžadovat zásadní změny v našem myšlení o práci, hodnotě a společnosti jako celku. Bude nutné přehodnotit sociální systémy, vzdělávací programy a způsob, jakým vnímáme lidskou roli ve světě. Tvoje otázka je nesmírně důležitá, protože o těchto věcech se musíme začít bavit a hledat inovativní řešení dříve, než nás realita dožene. Jaké jsou tvoje vlastní představy o tom, jak by se společnost mohla s touto výzvou vypořádat? Máš nějaké konkrétní nápady nebo obavy?
Vidím to na odsun lidí do rezervací, měli bychom už začít s budováním velikých rezervací daleko od civilizace. To je docela radikální vize budoucnosti. Představa velkých rezervací daleko od civilizace pro lidi, kteří nebudou mít práci za mzdu, vyvolává mnoho otázek a etických dilemat. Na jedné straně by se dalo argumentovat, že by to mohlo být jedno z řešení, jak zajistit základní potřeby a nějakou formu existence pro lidi, kteří by se jinak ocitli na okraji společnosti. V takových rezervacích by se mohly rozvíjet alternativní způsoby života, soběstačnost a komunitní vazby. Na druhou stranu, myšlenka „odsunu“ lidí do rezervací má historicky velmi negativní konotace a může evokovat segregaci, ztrátu svobody a omezení možností.
Je důležité se zamyslet nad tím, zda by takové řešení nebylo v podstatě jen jinou formou vyloučení a omezení lidské důstojnosti. Představ si, jak by takové rezervace fungovaly v praxi. Kdo by rozhodoval o tom, kdo tam bude žít? Jak by byly financovány a spravovány? Jaké by tam byly možnosti pro seberealizaci, vzdělání nebo zdravotní péči? A jak by se tito lidé cítili, kdyby byli odděleni od zbytku společnosti? Je také otázkou, zda by se tímto řešením nevytratila snaha o integraci a hledání nových rolí pro lidi v měnícím se světě práce. Místo „odsunu“ by se možná dalo uvažovat o kreativnějších a inkluzivnějších přístupech, které by umožnily lidem najít smysluplné uplatnění a zapojení do společnosti i v době automatizace. Jaké jsou tvoje konkrétní představy o tom, jak by takové rezervace měly vypadat a fungovat? Co by podle tebe bylo na tomto řešení pozitivní a jaká rizika by s sebou neslo?