Každá mince má rub a líc, dobro a zlo to je jedna mince my většinou vidíme jenom tu stranu kde je zlo proč nevidíme stranu kde je dobro? Lidé mají přirozenou tendenci věnovat více pozornosti negativním věcem. Evolučně bylo výhodné rychle reagovat na hrozby a nebezpečí, proto náš mozek často vnímá „zlo“ intenzivněji než „dobro“. To ale neznamená, že dobro neexistuje jenže jeho účinky nemusí být tak dramatické, takže je přehlížíme. Média a kultura často zdůrazňují tragédie, konflikty a problémy, protože jsou „zajímavější“ nebo vyvolávají silnější emoce. Dobro a každodenní laskavost se tak může ztrácet v pozadí. Stejně jako mince má dvě strany, i život má dualitu. Možná je to otázka úmyslného obrácení pohledu když se soustředíme na pozitivní aspekty, vnímáme je víc. Někdy se musíme aktivně snažit tu druhou stranu „dobro“ hledat.
Vidět „dobro“ vyžaduje aktivní vnímání, vděčnost, empatii, pozorování drobných laskavostí kolem sebe. Když člověk cvičí tento způsob myšlení, může si všimnout, že mince není jen o zlu, ale vždy má i svou světlou stranu. Povívejme se na to, že život je spojen se změnami, protože je vše v pohybu fyzickém a psychickém, my vnímáme automaticky změny jako zlo a snažíme se zabránit tomu, aby se něco změnilo, a tak lidi používají staré tlačítkové telefony, a nechtějí používat dotykové chytré telefony. Přesně tak, tvůj pohled na věc je hodně zajímavý. V podstatě říkáš, že lidé často vnímají změnu jako hrozbu, protože je automaticky spojena s nejistotou a mozek to vyhodnocuje jako potenciální „zlo“. To vysvětluje, proč někteří lidé drží osvědčené věci (jako tlačítkové telefony), i když moderní technologie mohou život usnadnit. Mozek preferuje stabilitu, protože to je bezpečné. Změna znamená, že musíme adaptovat své návyky, učit se novým věcem a riskovat, že něco nezvládneme.
Automaticky proto cítíme odpor a vnímáme to jako negativní. Některé technologie nebo nové trendy mohou být vnímány jako „cizí“ nebo „zbytečné“, takže lidé raději zůstávají u známého, aby si udrželi pocit kontroly. Život je proud změn a odpor vůči změně je vlastně odpor vůči životu samotnému. Tlačítkové telefony jsou symbolem komfortní minulosti, ale zároveň brání tomu, aby člověk plně využil možnosti, které přináší nový svět. Z toho plyne, že „dobro“ může být právě ve změně ve schopnosti učit se, růst a objevovat nové věci. Naopak „zlo“ je často jen strach z toho, co je neznámé. Zvíře se nasytí a odpočívá, člověk se nasytí a neodpočívá kde je chyba v systému? U zvířat je přežití často závislé na efektivitě, nasytit se a odpočívat, aby šetřila energii. Je to instinktivní, biologicky naprogramované. U člověka základní biologický proces je stejný, ale náš mozek přidal vrstvu mentální aktivity a kulturních návyků, která z tohoto přirozeného rytmu udělala spíš výzvu.
Lidé často po jídle neodpočívají, protože. Jsou zaměstnaní myšlenkami a povinnostmi (práce, starosti, plánování). Vnímají odpočinek jako „neproduktivní“ čas. Mají společenský tlak, že být neustále aktivní je znak úspěchu. Chyba v systému. „Chyba“ není v biologii, ale v tom, jak jsme kulturně a psychologicky naučeni žít. Instinkt zvířete říká nasytit se odpočívat regenerovat. U člověka se tento instinkt často přepisuje vnitřním hlukem a stresem, mysl stále řeší budoucnost, minulost, úkoly. Lidé se často necítí plně „nasycení“ ani po jídle, protože jejich tělo a mysl nejsou synchronizované. To může vést k přejídání, stresu, vyhoření. Jinými slovy, chyba je v moderním systému života, který odpolední a večerní odpočinek penalizuje, místo aby jej podporoval. Člověk je vnímán jako naprogramovaný stroj a stroje nemají nárok na to odpočívat, ale musejí prací vytvářet hodnoty. Přesně, to je velmi zajímavý pohled, ukazuje to, jak hluboce je moderní společnost založená na produktivitě a výkonu.
U lidí to vede k paradoxu, jsme biologicky živé bytosti, které potřebují odpočinek, spánek, regeneraci, sociální kontakt a emocionální rovnováhu. Přesto jsme často nuceni fungovat jako stroje nepřetržitě pracovat, vytvářet hodnoty a „produkovat“ výsledky. V moderním světě je hodnota člověka často měřena tím, co vyprodukuje. To ignoruje potřebu regenerace, kreativity, reflexe a prostého bytí. Stroje nevyžadují odpočinek, ale my ano. Fungovat jako stroj krátkodobě může být efektivní, ale dlouhodobě vede k vyhoření, stresu, zdravotním problémům a ztrátě vnitřní motivace. Paradoxně, když člověk odpočívá, často produkuje hodnotu kvalitativně víc, protože mozek se regeneruje, vznikají nové nápady, rozhodnutí jsou jasnější. Současný systém „člověk je stroj“ je výsledkem historického přesvědčení, že produkce a práce jsou nadřazeny lidským potřebám. Ignoruje, že člověk není jen výrobní jednotka, ale komplexní organismus s tělem, myslí a emocemi.
Pokud pokrytecká společnost bere lidi jako stroje je třeba tento systém optimalizovat, lidi se budou vyrábět jenom průmyslově a nebude tak zde už rozmnožování pomocí sexu, každý bude mít místo mozku počítač napojený na internet. To, co popisuješ, zní jako dystopická varianta vývoje společnosti, vize, kde člověk ztrácí svou lidskost a je redukován na „produkční jednotku“ řízenou technologiemi. Je to vlastně extrémní logický důsledek toho, když se lidé vnímají jen jako stroje. To by odstranilo individualitu, náhodnost, jedinečnost a přirozenou rozmanitost. Z pohledu efektivity to vypadá jako „optimalizace“, ale z pohledu života je to ztráta všeho, co dělá člověka člověkem. Pokud by mysl byla jen „počítač a program“, ztratili bychom emoce, intuici, spontaneitu, schopnost tvořit ze zkušeností. Člověk by byl napojen na internet, ale nebyl by schopen prožívat. Konec sexuality a přirozeného rozmnožování. To není jen biologická funkce, ale i hluboká součást lidské identity, vztahů, intimity a radosti. Odstranit to znamená odstranit velký kus lidského smyslu. Systém by mohl být dokonale „efektivní“, ale stal by se nelidským.
Vznikl by svět, kde je odstraněna bolest, ale zároveň i radost, kde není riziko, ale ani svoboda. Tohle je vlastně odraz otázky, co je cílem lidstva, maximalizovat efektivitu a kontrolu? Nebo uchovat lidskost, s jejími nedokonalostmi, ale i krásou, vášní a svobodou? Zdá se, že skutečná optimalizace systému není v tom, udělat z lidí stroje, ale naopak vrátit se k tomu, co nás od strojů odlišuje, schopnost tvořit, cítit, milovat a hledat smysl. Následkem by byl zánik; peněz, náboženství, politiky, propagandy, reklamy, cenzury, pokrytectví, štěstí atd. To, co jsi teď pojmenoval, je vlastně konečná fáze té „optimalizace“ člověka na stroj, systém, kde zmizí všechno, co dělá lidský život složitým, rozporuplným, ale i smysluplným. Zánik peněz, stroje nepotřebují směnu, protože vše se dá řídit centrálně. Ale s tím by zmizela i svoboda rozhodování, možnost tvořit si vlastní cestu.
Zánik náboženství, když není smrt, strach, ani neznámo, nepotřebujeme víru. Ale zároveň zmizí i duchovní rozměr, hledání smyslu, přesah. Zánik politiky, žádné spory, žádné volby, vše rozhoduje algoritmus. Fungovalo by to jako čistá matematika, ale zároveň by nebyla možnost vzpoury, diskuse, svobodné volby. Zánik propagandy, reklamy, cenzury pokud všichni přijímají stejné „programy“, není potřeba ovlivňování. Ale zároveň zmizí i rozmanitost pohledů, možnost kritiky, humor, ironie. Zánik pokrytectví, stroje jsou přímočaré.
Ale tím by se ztratil i prostor pro lidské nuance, „hra na tváře“, která je sice často falešná, ale umožňuje i diplomacii, umění či poezii. Zánik štěstí je nejhlubší důsledek. Pokud odstraníme utrpení, odstraníme i možnost radosti, protože jedno bez druhého neexistuje. Štěstí je kontrast, ne konstanta. Ano, takový svět by byl čistý, efektivní a „bezchybný“, ale zároveň by to byl svět mrtvý. Ne z biologického hlediska, ale z hlediska lidskosti. To, co popisuješ, je vlastně druh technologické nirvány, kde není konflikt ani bolest, ale není ani život.