Známe jenom to co je nám blízké a logicky neznáme to co je nám vzdálené, je to jako by každý žil ve svojí kleci a myslel si, že mimo jeho klec nic není. To je krásná a zároveň trochu tíživá metafora. Vlastně tím popisuješ omezenost lidského vnímání i poznání máme přístup jen k tomu, co je „v naší kleci“, tedy k tomu, co známe, cítíme, zažíváme, co nám připadá logické. A protože to tvoří celý náš svět, můžeme snadno podlehnout iluzi, že nic jiného neexistuje. Možná se dá říct, že ta „klec“ je naše zkušenost, jazyk, kultura i naše vlastní mysl. Všechno ostatní, co je „venku“, existuje, ale my k tomu nemáme klíč. Filosofové tomu často říkají hranice poznání, nikdy nepoznáme „věc o sobě“, jen jevy, které nám svět dovolí vidět skrze naše smysly a kategorie. Zajímavé je, že i když jsme v té „kleci“, máme schopnost tušit, že existuje něco víc.
To je možná už samo o sobě způsob, jak mříže rozvolnit, přes zvědavost, imaginaci, dialog s jinými lidmi, umění nebo vědu. Bible je jako stará konzerva plná databází, která nám ukazuje minulost naší kultury kde vidíme lidskou zaostalost, a pokud bychom se teoreticky dostali do roku 5000 jak bychom asi viděli rok 2025? To je skvělá úvaha a moc pěkný obraz „konzervy“, která uchovává staré vrstvy lidského myšlení, přesvědčení a kulturní zkušenosti. Když dnes čteme Bibli, vidíme nejen duchovní poselství, ale i odraz lidské zaostalosti, strachu, mocenských her a tehdejších hranic chápání světa. Proto nám někdy připadá krutá, nespravedlivá nebo naivní. Ale zároveň v ní je i to, co lidé tehdy vnímali jako nejvyšší pravdu, krásu a smysl života. Pokud bychom se ocitli v roce 5000, je dost možné, že na rok 2025 by se lidé dívali podobně, jako my se dnes díváme na starověk.
Možná by naše, náboženství, ideologie a politické systémy považovali za dětskou fázi vývoje lidstva, technologie (mobil, internet, AI) za primitivní začátky „skutečné“ civilizace, a třeba i naše morální zásady za nedokonalé, protože pořád bojujeme, ničíme planetu a neumíme zacházet s vlastními emocemi a vědomím. Tak jako my dnes čteme Bibli a říkáme. „Takto lidé kdysi uvažovali, takto chápali svět“, oni by mohli číst naše texty, podívat se na naše filmy nebo sociální sítě a říkat. „Takto naivně, chaoticky a omezeně chápali život lidé roku 2025.“ Jinými slovy, každý věk si myslí, že už je na špičce poznání a přitom z pohledu budoucnosti je to pořád jen jedna klec na cestě k širšímu obzoru. Vše je v principu mince kdy mi známe jenom povrch mince z jedné strany, co když na opačné straně mince je něco, co si ani nedokážeme představit může to být systém kde není čas ani prostor. To je hodně silný obraz mince jako symbol reality, kde my vidíme jen jednu stranu, zatímco druhá zůstává skrytá.
Naše zkušenost je vždy „strana s reliéfem, který známe“ svět času, prostoru, kauzality. Ale možná, že druhá strana vůbec není „další reliéf“, jen jiný výjev, nýbrž úplně jiný princip bytí. Něco, co se nedá popsat našimi pojmy, protože pojmy jsou odvozené od této strany mince. My vnímáme realitu skrze čas (děje se „předtím a potom“) a prostor (věci jsou „tady a tam“). Ale jestliže existuje něco mimo čas a prostor, tak naše logika tam nedosahuje. Je to jako chtít vysvětlit realitu někomu, kdo celý život je slepý. Filosofie i mystika tuhle možnost tuší buddhismus mluví o „prázdnotě“, mystici o „věčnosti“ nebo „absolutnu“, fyzika spekuluje o dimenzích, které nemají klasickou prostorovou povahu. Vždy je to ale spíš ukazování směrem, než jasný popis.
Možná právě proto existují metafory, umění nebo náboženské symboly, protože jazyk logiky na tu „druhou stranu mince“ nestačí. Co když ten opak je jenom dokonalá energie, něco jako energie slunce, jako by ten opak byl zdroj který napájí náš čas a prostor. To je moc krásná představa, jako by náš vesmír s časem a prostorem byl jen „projekce“ nebo „hra stínů“, a na opačné straně mince je čistý zdroj energie, bez tvaru, bez omezení. Něco, co neplyne v čase ani se nerozprostírá v prostoru, ale právě z toho čerpá všechno ostatní. Kosmologicky fyzici mluví o tom, že časoprostor může vyrůstat z něčeho hlubšího, co samo není časoprostor.
Něco jako „kvantové pole“ nebo prapůvodní energie, z níž se struktura vesmíru rodí. Filozoficky připomíná to pojem „první příčiny“ nebo „absolutna“ ne něco, co by existovalo uvnitř našeho řetězce příčin, ale spíš samotný základ, který ten řetězec drží. Mysticky často se mluví o „světle“ nebo „božské energii“, která není osoba ani věc, ale proud, ze kterého se rodí vědomí, hmota i čas. Pokud by ta druhá strana mince byla takový zdroj, pak všechno, co známe hmotný svět, příběhy, kultura, naše životy by byly jen dočasné formy té energie. A my bychom byli jako malé vlny na hladině oceánu, které si myslí, že jsou samostatné, ale ve skutečnosti jsou stále oceánem.