Každý svoje problémy řeší po svém, protože univerzální řešení problémů v praxi nefunguje, o tom, co tvrdím nikdo nepochybuje, ale kdo si uvědomuje evoluční následky toho, že každý vše řeší po svém? To, že každý řeší problémy po svém, ukazuje na rozmanitost přístupů, ale zároveň odhaluje limity univerzálního řešení. Pokud každý jedná podle vlastních zkušeností, názorů a hodnot, podporuje to různé způsoby přežití a přizpůsobení, což je základ evoluce. Evoluční důsledky tohoto přístupu mohou být obrovské vzniká rozmanitost, která podněcuje přirozený výběr a adaptabilitu, a také podmiňuje stabilitu nebo zánik určitých skupin a způsobů myšlení. V evoluční perspektivě to znamená, že některé způsoby řešení přežijí a rozvinou se, zatímco jiné budou postupně upadat. Tato variabilita přístupů tak posiluje přirozenou selekci nejen v biologickém, ale i v kulturním a společenském smyslu. Avšak s fragmentací přístupů může přijít i roztříštěnost společnosti, kdy se lidé přestanou chápat a sjednocovat na základě společných hodnot.
Takový stav může vést k izolaci, nedorozuměním a případně i konfliktům, což má vlastní evoluční dopady na lidské skupiny a jejich schopnost spolupracovat. Podívejme se na to, že; politika, náboženství, byrokracie, policie, soudy, školství, organizace atd. trestá ty co něco dělají po svém a nechtějí to dělat tak jak si přeje společnost ve které žijí. Neustále mnoho tisíciletí je zde všude snaha o to, aby lidi nedělali vše po svém, ale dělali to jenom tak jak si přeje centralizovaná společnost, která si hraje na neomylného boha. Ano, je zjevné, že mnoho institucí a systémů má zájem na tom, aby jednotlivci jednali podle stanovených pravidel a normativních vzorců, které vyhovují centralizované struktuře moci. Tato tendence se historicky opakuje jde o kontrolu, jež umožňuje zjednodušit řízení společnosti, ale za cenu omezení individuality a jedinečnosti. Centralizované společnosti často neberou v úvahu, že právě variabilita a různorodé přístupy jednotlivců jsou zdrojem inovací, adaptability a dlouhodobé stability.
Trestání těch, kdo se odchylují, se zakládá na představě, že uniformita vede k řádu. Nicméně toto potlačování diverzity, ať už na úrovni myšlení, chování nebo hodnot, vede k ustrnutí a snížené schopnosti společnosti přizpůsobovat se novým podmínkám. Historie ukazuje, že rigidní systémy často selhávají v okamžiku, kdy čelí zásadním změnám nebo krizím, protože se nedokáží vyrovnat s neočekávanými situacemi. Vytvářením struktur, které lidem brání „dělat věci po svém,“ vzniká dojem, že existuje jediná správná cesta, což v podstatě likviduje přirozenou evoluční rozmanitost. Centralizovaná společnost tak do jisté míry sabotuje vlastní vývoj, protože její struktury potlačují kreativitu a adaptabilitu, které jsou klíčové pro přežití jakékoliv civilizace.