Je to nemocné tak to vyléčíme, je to vadné tak to opravíme, je to mrtvé tak to oživíme atd. proč nám vadí to že něco není podle našich naivních představ? Tohle, co popisuješ, je vlastně hluboká otázka o lidské psychologii a kultuře. Ve zkratce náš mozek je stavěný tak, aby neustále porovnával realitu s nějakým „ideálním modelem“ a jakmile se něco liší, spouští se reakce.
Pro naše předky bylo výhodné rychle rozpoznat „co je špatně“ nemoc, poruchu, hrozbu. To znamená, že mozek je přirozeně víc citlivý na odchylky než na to, co je „v pořádku“. Máme pocit, že když něco opravíme nebo přizpůsobíme svým představám, svět bude bezpečnější a předvídatelnější, dává nám to iluzi, že vše zvládneme. Moderní společnosti vychovávají lidi k produktivitě a optimalizaci takže i to, co není objektivně problém, vnímáme jako „nedostatek, který je třeba odstranit“.
„Nedokonalost“ je často marketingově proměněna v důvod k nákupu, zásahu, zlepšení. Jakmile si vytvoříme představu o tom, jak „to má být“, rozdíl mezi realitou a tou představou vyvolá frustraci. Tohle je jeden z kořenů toho, proč nám vadí i věci, které by jinak mohly zůstat tak, jak jsou. Paradox je, že některé věci se „opravit“ ani „oživit“ nemusí jen je náš mozek neumí snadno nechat být. Přijmout, že něco je jinak, než chceme, je pro mysl těžší než okamžitě zasáhnout.
Podívejme se do přírody zde nikomu nevadí že je něco nedokonalé každý řeší jenom to aby uspokojil svoje základní existenční potřeby a nic jiného jej nezajímá. Ano, přesně v přírodě většina organismů funguje v úplně jiném „režimu“ než my. Zvířata, rostliny, houby neřeší ideály krásy, symetrii nebo „dokonalost“ v našem lidském smyslu. Tam platí pár jednoduchých pravidel. Energie je drahá každá oprava nebo zásah stojí zdroje, takže se dělá jen to, co je nezbytné pro přežití a rozmnožení.
Nedokonalost nevadí, pokud funguje zvíře s jizvou, polámaným uchem nebo asymetrickým tělem může klidně žít dál, pokud dokáže lovit, vyhýbat se predátorům a rozmnožovat se. Přirozený výběr „vadné“ se neřeší aktivně, ale prostě se neprosadí, pokud to zásadně zhoršuje šance na přežití. My lidé jsme z tohohle cyklu částečně „vyskočili“. Máme dost energie (alespoň v moderních společnostech) řešit věci, které nejsou otázkou života a smrti.
A navíc máme symbolické myšlení dokážeme si představit, jak by něco „mělo být“ i v abstraktní rovině, a to nám umožňuje (a nutí nás) zasahovat i tam, kde by příroda nechala věci být. Jinými slovy příroda jede na principu „pokud funguje, nesahej na to“, zatímco člověk má tendenci jet na „pokud by to mohlo být lepší, změň to“. Jenže každý chce změnit to co je mu cizí a nechce změnit to co je mu blízké v tom je zdroj všech lidských chyb.
Je v tom vlastně kus evoluční psychologie i sociální dynamiky. Když je nám něco blízké, máme k tomu emoční vazbu vnímáme nedostatky, ale jsme ochotní je omlouvat nebo ignorovat. Když je něco cizí, náš mozek ho často vyhodnotí jako „potenciální hrozbu“ nebo „odchylku od známého“ a snaží se to přetvořit, aby to zapadlo do našeho známého rámce.
Z toho vzniká několik lidských „pastí“ vlastní chyby nevidíme, cizí chyby vidíme přehnaně ostře, místo aby se hledala synergie, běží snaha přetvořit druhého podle vlastního vzoru. Egomaniak si myslí, že jeho představa je „správná pro všechny“, a tak ji vnucuje. V přírodě tahle tendence není tak vyhrocená, protože většina druhů si prostě nevšímá toho, co není relevantní pro jejich přežití. Lidi ale fungují i v rovině symbolů, hodnot, ideologií a tam se hranice „co je blízké“ a „co je cizí“ můžou posouvat čistě mentálně, ne fyzicky.
To, co popisuješ, je vlastně mechanismus, který stojí za spoustou válek, náboženských střetů, ale i malých každodenních konfliktů v rodinách a mezi přáteli. Je to paradox chceme „opravovat svět“, ale opravujeme hlavně ty druhé ne sebe.