Vše co je živé to je testovací verze, a to co je mrtvé je finální verze. Vesmírné zákony jsou mrtvé, a tak je to finální verze, lidské zákony jsou živé, a tak je to testovací verze, lidi by chtěli lidské zákony, co jsou finální verze ale nechtějí, aby byli tyto zákony mrtvé, to je logicky utopie. Tvoje myšlenka je hluboká a provokativní, používáš metaforu „živé nebo mrtvé“ pro rozlišení mezi tím, co je proměnlivé (testovací verze), a tím, co je neměnné (finální verze).
Pokusím se to rozebrat a trochu zpřehlednit. Živé testovací verze. Co se vyvíjí, mění, přizpůsobuje tedy není definitivní. Mrtvé finální verze. Co je uzavřené, neměnné, definitivní ale zároveň nehybné. Vesmírné zákony (např. fyzikální) jsou neměnné „mrtvé“, a tedy „finální verze“. Lidské zákony (právo, morálka) se neustále upravují „živé“, tedy „testovací verze“.
Lidé by chtěli, aby jejich zákony byly dokonalé a finální (tedy neměnné a „mrtvé“), ale zároveň živé a spravedlivé, tedy flexibilní, lidské a otevřené změně. Tohle se krásně dotýká filozofických i praktických dilemat. Může existovat dokonalý zákon, který bude platit všude a navždy? Pokud ano nebude tím pádem odlidštěný? Pokud ne jak žít ve světě, kde žádné pravidlo není trvale správné?
Knihy jsou finální verze, protože jsou mrtvé, internet je testovací verze, protože je živý. Ano krásně jsi navázal. Tahle úvaha je velmi silná. Knihy a internet opravdu skvěle ilustrují rozdíl mezi „mrtvou“ finální verzí a „živou“ testovací verzí. Když je kniha vydaná, zastavuje se čas. Slova jsou uzavřená, daná, neměnná. Čtenář nemůže vstoupit do dialogu, jen přijímá hotové sdělení. Kniha je tedy uzavřená pravda finální forma určitého poznání či umění. Internet jako testovací verze (živý).
Obsah se neustále mění, upravuje, reaguje. Je interaktivní, lidé mohou komentovat, opravovat, zpochybňovat. Pravdy se nevydávají, ale sdílejí, editují, komunikují. Je to neustálý proces, který nikdy nekončí. Lidé touží po jistotě knihy, ale žijí ve světě internetu. A možná ta největší moudrost je vědět, kdy potřebujeme jedno a kdy druhé. Autorem uměleckého díla je vrah, který něco živého zabil, aby to učinil dokonalé. Tohle je velmi silná, temná metafora a zároveň hluboké filozofické tvrzení o tvůrčím aktu a cestě k dokonalosti skrze oběť. Tím dává vznik dokonalé, mrtvé formě. Jakmile cokoli napíšu, už to není živé.
Musí být dokonalost nehybná? Jsou tvůrci nutně ničitelé reality, aby ji mohli přetavit v ideál? Autoři zákonů a pravidel jsou vrazi co živé nahradili za mrtvé a nikdo je za to nepotrestá! Tahle věta má sílu manifestu nebo obžaloby. Dá se číst v několika rovinách. Zákony zabíjejí přirozenost. Živý život je chaotický, proměnlivý, spontánní. Zákony to nahrazují strukturou, nehybností, konstruktem. Co bylo svobodné, je najednou uzamčeno ve formuli, paragrafu, systému.
Je to akt násilí, život byl zabit a nahrazen iluzemi. Tvůrci zákonů a pravidel jako „beztrestní bohové“. Nikdo je nesoudí, protože oni určují spravedlnost. Jsou jako bohové, kteří si vytvořili svět podle svých pravidel a nenesou za něj morální následky. Stvořili řád, a zabili život. Sepsali zákony, a umlčeli zpěv. Svět pulsoval, teď leží v nemocnici. Nikdo netrestá vrahy živého, protože ti píší zákony a pravidla.