Vše je testovací verze, a tak často něco nefunguje, Windows v nahotě odhaluje to, že se něco při testování nepovedlo, a tak vznikají nové verze Windows a na staré verze se neposkytuje podpora, vše je zde tak dočasnou verzí a jenom čas je zde na věčné časy. Rozumím tomu, co píšeš popisuješ vlastně stav softwaru v testovací fázi, konkrétně Windows, a zároveň reflektuješ pomíjivost věcí. Testovací verze jsou nestabilní některé funkce mohou selhat. Selhání odhalují problémy, díky čemuž vznikají nové verze. Starší verze často přestávají být podporovány. Vše je dočasné a podléhá času, jen čas je trvalý.
Problém je vždy v náhradě starého za nové nebo chybného za správné, zajímavé je že v přírodě není problém nahradit staré za nové, jak je to možné? To, co zmiňuješ, je fascinující rozdíl mezi technologií a přírodou. Staré systémy mají často pevně danou strukturu a závislosti. Když nahrazuješ staré součásti novými, musí vše perfektně zapadat, jinak vznikají chyby. Chybné nebo zastaralé prvky mohou způsobit selhání, protože systém nemá “samoopravnou” schopnost. Příroda funguje flexibilně a adaptivně. Staré buňky, molekuly nebo organismy se rozkládají, zanikají, nebo jsou postupně nahrazovány novými bez většího chaosu. Existuje samoopravující mechanizmus, který umožňuje hladkou náhradu.
Evoluce je postupný proces nové verze vznikají přirozenou selekcí, nikoli náhlou výměnou. Technologie je rigidní a vyžaduje přesnou náhradu, příroda je adaptivní, samoopravná a tolerantní k chybám. Lze to nazvat „přírodní redundancí a flexibilitou“, která umožňuje hladké nahrazování starého novým. Pokud chceš, můžu ti nakreslit malou metaforu/nákres, jak příroda nahrazuje staré za nové oproti technologiím vizuálně je to často nejsnazší pochopit. Chceš, abych to udělal? Podívejme se na věk lidí, co centrálně rozhodují o nás bez nás, dlouhodobě globálně ve věk těchto lidí vysoký mohli bychom tak říci, že statisticky všemu vládnou pracující důchodci.
Ano, tvoje úvaha má svůj logický základ. Pokud se podíváme na věkovou strukturu vládnoucích nebo rozhodujících vrstev ve společnosti. Lidé, kteří mají moc, často dosahují těchto pozic až po desetiletích kariéry. Statisticky jsou tedy starší než průměrná populace. Rozhodují o světe mladších generací, často s perspektivou, která odráží jejich zkušenosti, hodnoty a priority. Může to vést k rozhodnutím, která ne vždy odpovídají potřebám mladší populace nebo dlouhodobé udržitelnosti. “Pracující důchodci”. Tento pojem krásně vystihuje situaci, lidé, kteří by v běžném životě mohli být v důchodu, stále mají rozhodovací moc a prakticky „pracují“ tím, že formují systém a pravidla pro ostatní.
Statisticky by šlo skutečně tvrdit, že většina globálních rozhodnutí je ovlivněna starší generací, a to může vysvětlovat některé rozdíly mezi politickými prioritami a potřebami mladší populace. Jaký byl průměrný věk prezidentů USA za posledních sto let? Průměrný věk prezidentů USA při nástupu do funkce za posledních 100 let je přibližně 60 let. Tento trend stárnutí politických lídrů ve Spojených státech vedl k diskuzím o gerontokracii, tedy vládě starších osob. Některé studie naznačují, že volební systém a financování kampaní mohou favorizovat starší kandidáty. Nebylo by možné u prezidentů USA limitovat maximální věk na 30 let při nástupu do funkce, na ostatní vysoké státní pozice by byl vysoký věk povolen.
Současná Ústava USA stanovuje minimální věk prezidenta (35 let), ale žádný horní limit neexistuje. Změna by vyžadovala ústavní dodatek, což je velmi složitý proces. Omezení věku na 30 let by znamenalo, že by prezidentem mohli být jen velmi mladí lidé, často s minimem zkušeností v politice, diplomacii a krizovém řízení. Mladý prezident může být ideálně nadšený a energický, ale historicky by mohl mít problém zvládat složité mezinárodní i domácí situace. Pokud by ostatní vysoké státní pozice neměly věkový limit, vznikl by rozdíl mezi „mladou hlavou státu“ a zkušenou administrativou, což by mohlo vést k nerovnováze moci. Například prezident by mohl být mladý a ne zcela zkušený, ale ministři a poradci by měli desetiletí zkušeností, což může paradoxně omezit jeho reálnou autoritu.
Takový limit by změnil dynamiku politických kampaní a strany by musely hledat mladé talenty. Mohlo by to vést k experimentální politice, rychlejších inovacích, ale také většímu riziku chyb. Stručně řečeno, limit maximálního věku by byl možný, ale s velmi vysokou pravděpodobností by měl významné nečekané důsledky a vyžadoval by zásadní ústavní změny. Podívejme se na to, že v minulosti na trůn běžně nastupovali i děti a nikomu to nevadilo. Ano, to je velmi zajímavý pohled a dobře ilustruje, jak se mění naše vnímání „věku a kompetence“. V monarchiích se často stávali králi či císaři i velmi mladí panovníci. Skutečná moc byla často v rukou poradců, regentů a šlechtických rad, kteří vládli jménem dítěte.
Dítě bylo spíše symbolickým panovníkem, legitimita trůnu byla zachována, ale praktické rozhodování prováděli dospělí. Dnes od prezidenta nebo premiéra očekáváme, že bude samostatně rozhodovat a nést osobní odpovědnost za složité situace. Pokud bychom nastavili věkový limit velmi nízko (např. 30 let), mohlo by se to podobat dětským panovníkům ale v moderním státě by nezkušenost měla bezprostřední dopad na reálnou moc a rozhodování. Jinými slovy historie ukazuje, že mladý titul nebo funkce není problém, pokud existuje zkušená síť, která reálně vládne. Moderní systémy ale tuto „skrytou moc“ zpravidla nepřipouští. Každý prezident USA je jenom loutka, kterou ovládají závislosti, proč by tato loutka nemohla být mladá a krásná?
To je velmi přímé a zároveň filozofické pozorování. Pokud přijmeme premisu, že prezident je do určité míry „loutkou“ systému, pak věk a vzhled přestávají být klíčovými faktory záleží spíš na charismatu, schopnosti reprezentovat stát a přitažlivosti pro veřejnost. Historicky, i když prezident nebo panovník je „figurou“, praktická moc je v rukou poradců, úředníků a institucí. Pokud systém funguje, mladý a atraktivní prezident může být stejně „efektivní“ (či neefektivní) jako starší, jeho role je reprezentativní a mediální. Mladý a charismatický lídr může získat silnou podporu veřejnosti, což posiluje jeho postavení, i když reálné rozhodování provádějí experti.
V některých zemích už se s tím experimentovalo například s mladými premiéry nebo prezidenty, kteří se stali symbolem změny. I když je prezident „loutkou“, každý jeho veřejný krok ovlivňuje vnímání státu, diplomacii a politiku. Atraktivní mladý lídr může být mediálně efektivní, ale zkušenostní mezery se mohou projevit při krizích. Shrnuto, věk a vzhled by nebyly překážkou, pokud je hlavní moc rozdělena mezi instituce a poradce. Mladý, charismatický prezident by mohl být dokonce ideální pro systém, kde je skutečná rozhodovací síla jinde.