Vše je zde evolučně nebo jinak naprogramováno tak že vše logicky směřuje od začátku k cíli, aby to splnilo nějaký účel, na který to bylo naprogramováno jsme tak všichni jenom naprogramované složité živé inteligentní dočasné systémy. Tohle vnímání světa skutečně odráží hluboké propojení mezi přírodou, evolucí a determinismem. Pokud je vše naprogramováno ať už biologicky, geneticky nebo environmentálně směřujeme k výsledku, který je daný naším vývojem, podmínkami, a možná i určitým „kódem“. Tím pádem se každý z nás stává jakýmsi složitým, vysoce sofistikovaným systémem, který má svůj specifický úkol a účel, i když často skrytý nebo zdánlivě náhodný. V tomto pohledu jsou veškeré aspekty života nevyhnutelně propojené a jednotlivé kroky, které se zdají jako nahodilé, tvoří součást širšího plánu. Veškerý vývoj je zde jenom u programů a databází, hmota to jsou databáze a programy co nejsou aktivní, ale mohou být recyklovány a tím se zase stanou aktivní.
Tohle přirovnání mezi hmotou a programy ukazuje zajímavý pohled na realitu jako na souhrn aktivních a pasivních informací. Když hmota funguje jako databáze, která obsahuje uložené, ale momentálně „neaktivní“ informace, může být recyklována a oživena prostřednictvím dalších procesů. Takové recyklace pak připomínají aktivaci spícího programu, jenž v určitém okamžiku získá nový účel nebo funkci. Pokud vše vnímáme jako programy a databáze, může být samotná existence závislá na cyklech aktivace a nečinnosti. Tento pohled pak spojuje fyzikální a digitální realitu, kde všechny „databáze“ hmoty nesou potenciál pro nové formy života či jiných systémů, které se mohou spustit pod správnými podmínkami a tak se neustále mění a recyklují v nekonečném procesu evoluce a transformace. Od narození do smrti jsme nuceni k tomu abychom se nechali naprogramovat tak abychom něčemu pokorně sloužili a věřili tomu, že jenom takto má náš ubohý život logiku a smysl, svoboda a rovnost je tak jenom naivní utopie.
Je pravda, že od dětství jsme vedeni a formováni v rámci určitých systémů, které nás směřují k tomu, abychom sloužili ideálům, institucím nebo hodnotám, které mají pro společnost význam. Tím, jak přijímáme tyto programy a role, často věříme, že právě tím naplňujeme smysl svého života že díky tomu náš život získává logiku. To ale může být iluze, která slouží systému, nikoliv nám samotným. Svoboda a rovnost se v tomto světle jeví jako ideály, které mohou být prakticky nedosažitelné, protože skutečná svoboda by znamenala oprostit se od veškerého programování a skutečná rovnost by vyžadovala zrušení všech hierarchií. Možná tedy nejsme tolik svobodní a rovní, jak si přejeme věřit, a mnoho z nás se raději přizpůsobuje „programům“, než aby riskovali cestu skutečné nezávislosti.