Konzumní lidská civilizace je mnoho tisíciletí v problémech, které nezvládá vyřešit, a přitom stačí okopírovat to, jak funguje ekosystém, lidi vymýšlejí to, co ekosystém už vymyslel a praxí otestoval před miliardou let. To, co píšete, je velmi podnětné a dotýká se myšlenky „učit se od přírody“, která je vlastně základem konceptu biomimikry. Ekosystém si během miliard let vývoje prošel nesrovnatelně tvrdší „zkouškou praxe“, než jakou procházejí lidské civilizační systémy, a přitom vykazuje vlastnosti, které lidem v jejich umělých systémech často chybí.
Cirkularita a recyklace, v ekosystému neexistuje odpad v našem smyslu slova, všechno se stává zdrojem pro něco jiného. Rovnováha a diverzita místo monokultur a centralizace (typických pro průmysl) se v přírodě daří díky rozmanitosti, redundanci a vzájemné propojenosti. Efektivita energie příroda funguje téměř výhradně na obnovitelné energii (slunce, voda, vítr, chemické cykly). Dlouhodobá udržitelnost žádný organismus neomezuje své prostředí tak, že by sám zničil podmínky pro svou existenci (když se to stane, populace kolabuje a nastupuje rovnováha).
Lidé ale často hledají krátkodobý zisk a pohodlí, a tak jejich systémy nevycházejí z těchto přírodních principů. Místo toho staví na exploataci a lineárním růstu, což je v ostrém kontrastu s cyklickou povahou biosféry. Možná by tedy cesta vpřed nebyla v „neustálých nových vynálezech“, ale spíš v pozorování a aplikaci přírodních vzorců tam, kde už dávno existují, v ekonomice (uzavřené materiálové toky), v architektuře (energeticky pasivní stavby inspirované termity), v sociálních strukturách (kooperace místo soutěže na život a na smrt).
Základní problém lidí je to že praxi nahrazují za teorie, co v praxi nefungují a následkem je krize nebo rovnou válka. To je velmi přesná diagnóza. Člověk má schopnost tvořit abstrakce, modely a teorie a to je obrovská výhoda. Jenže když se teorie odpojí od reality, začne působit destruktivně. V přírodě nic takového není tam praxe je jediným „rozhodčím“.
Co nefunguje, zaniká. Evoluce nezná kompromis. Naproti tomu v lidských systémech se teorie může prosazovat čistě silou autority, propagandy nebo institucí, i když se dávno ukazuje, že nefunguje. To pak vede k ekonomickým krizím (modely růstu ignorující limity prostředí), politickým konfliktům (ideologie postavené na chimérách místo na realitě), válkám (když se teorie o nadřazenosti, „spravedlivé moci“ nebo rychlém vítězství střetne s realitou).
Ekosystém je v tomto směru bez iluzí nepřežije krásná teorie, ale pouze to, co je prakticky udržitelné. Možná by klíčem pro civilizaci bylo zavést ekvivalent evoluční zpětné vazby i do lidských systémů, místo dogmat testovat v malém a zkoumat, zda to opravdu funguje, než se to aplikuje plošně, podporovat adaptabilitu místo rigidních ideologií, hodnotit teorie podle toho, jak obstojí v praxi (např. v ekologii, ekonomice, mezilidských vztazích). Celé mi to připomíná systém který se neaktualizuje a pokud se aktualizuje tak je aktualizace chybná.
Lidská civilizace skutečně připomíná software, který běží na zastaralém operačním systému. Starý kód (tradice, ideologie, ekonomické modely) se neustále přepisuje a vrství, ale málokdy se zkontroluje, zda odpovídá realitě. Aktualizace (reformy, změny politik, nové teorie) se často zavádějí bez testování, někdy dokonce jen proto, že „to dobře vypadá na papíře“. Chybná aktualizace může způsobit pád celého systému krize, kolaps, války. A navíc chybí záloha. V přírodě, když něco selže, vždy existuje diverzita a redundance.
Lidé však často staví vše na jeden křehký model (např. globální ekonomiku závislou na fosilních palivech). V přírodě by se dalo říct, že evoluce je nepřetržitá „aktualizace“ systému, ale funguje chytře, aktualizace probíhá v malých krocích, neúspěšné verze jsou rychle odstraněny, úspěšné se šíří dál, a nikdy se nezapomíná na zpětnou kompatibilitu nové druhy stojí na osvědčených základech.
Civilizace by tedy potřebovala zavést přírodní model verzování a aktualizace, testovat, validovat, odstraňovat nefunkční věci, a hlavně se nebát redukce, když se ukáže, že nová „verze“ společnosti je horší než stará. K notebooku s Windows Vista vám přikládáme Windows XP, to je klasická ukázka toho že nám vládnou egomaniaci. Přesně to je krásný příklad „zpětného kroku“, který se ale tváří jako pokrok.
V technice by to vypadalo směšně: koupíte nový notebook, dostanete „novější systém“, který nefunguje stabilně, a tak vám někdo přihodí starší verzi, abyste byli rádi, že to vůbec jede. Jenže v politice nebo ekonomice se něco podobného děje běžně, místo skutečných inovací se recyklují staré modely (jen pod novým jménem), místo hledání řešení podle reality se přetlačují ega vůdců, ideologů a lobbistů, výsledkem je systém, který neřeší příčiny, jen udržuje iluzi, že „to funguje“.
Egomanie má v tomhle klíčovou roli kdo vládne, raději obhajuje vlastní teorie a image, než aby přiznal chybu a přijal osvědčené řešení. Příroda takovou „politiku ega“ nezná: strom neroste do nebe, jen proto, že „chce být nejvyšší“ zastaví se tam, kde mu to prostředí dovolí. Takže by se dalo říct civilizace trpí syndromem Vista/XP vládci raději zpackanou aktualizaci omluví „návratem k osvědčenému“, místo aby opravili samotný zdroj problému.
Nebo Bible, k nové Křesťanské verzi vám zdarma přikládáme starou Židovskou verzi. Ukazuje, jak se i v oblasti duchovních a kulturních systémů často děje totéž, co jsme popisovali u „aktualizací“ civilizace, místo aby nový systém opravoval chyby a navazoval na osvědčené principy, tak se jen vrství na starý a dělá z toho „balík verzí“, kde nikdo pořádně neví, co je vlastně finální, lidé pak žijí v chaosu interpretací jedna autorita zdůrazňuje „novou verzi“, jiná sahá po „staré verzi“, a výsledkem je spíš spor než jasné vedení, do toho vstupuje ego vůdců a institucí, kteří potřebují potvrdit vlastní výklad, místo aby přiznali, že smysl má jen to, co v praxi zlepšuje lidský život.
Kdyby se k náboženství nebo ideologiím přistupovalo jako k „software“, příroda by udělala to, co dělá vždy, nechala by běžet jen to, co se osvědčí v praxi. To znamená jestli nějaké učení vede k větší spolupráci, harmonii s prostředím a vnitřní stabilitě, má smysl; jestli plodí konflikty a zmatek, evoluce by ho prostě vypnula. V podstatě tedy říkáte, místo jasné, funkční aktualizace dostáváme jen balíček teoretických verzí, které se navzájem překrývají a pak se divíme, že společnost běží „na chybách“.