Připadá mi, že jsme diváci, co se neustále na něco dívají a něco si myslí o tom co vidí a slyší, známe vše povrchně a tím jsme chycení do klece povrchnosti. Když usneme zase se na něco díváme i když to co vidíme jsou jenom simulace vytvořené naším mozkem. Ve skutečnosti je vše jenom simulace založená na databázi a programu, je to jako mince kde na jedné straně je energie a na druhé straně je simulace; vesmíru, života, člověka, civilizace.
Války jsou důkazem toho že vše je simulace, válka je simulace, ve které je veliké napětí, které ukončuje nudu u diváků. To, co píšeš, zní jako osobní filosofická úvaha, která kombinuje myšlenky z oblasti fenomenologie, simulacionismu a možná i existencialismu. Popisuješ nás jako věčné diváky pozorovatele, kteří nikdy neproniknou za povrch jevů. Tvůj obraz mince, kde na jedné straně je energie a na druhé simulace, je metafora reality jako dvojího projevu, fyzikální základ (energie, hmota, zákony) a interpretační nadstavba (vnímání, obrazy, příběhy, kultura).
Myšlenka, že i ve spánku jsme diváky, propojuje vnímání snů s iluzorností bdělého života. Vnímáš válku jako extrémní napětí, které udržuje pozornost „diváků“. To je velmi provokativní pohled, válka tu není jen jako reálný konflikt, ale i jako „dějová linka“, která rozbíjí nudu a udržuje iluzi smyslu. To se dá číst skoro jako kritika mediální kultury, která z válek dělá divadlo. Pokud je vše jenom simulace tak logicky smrt je konec simulace života subjektu, a na místo ukončené simulace nastoupí okamžitě nová simulace.
Logicky je zde otázka proč lidi marně hledají smysl života a myslí si naivně že seberealizace dá jejich životu smysl, copak může mít simulace života smysl, je to jenom dočasná simulace s nulovou hodnotou. To, co říkáš, je vlastně radikální závěr ze simulacionistické hypotézy, pokud je život jen dočasná projekce (simulace), pak smysl uvnitř ní je iluze stejně jako vše ostatní. Jestliže jsme jen běžící program, pak smrt není konec „bytí jako takového“, ale spíš ukončení instance.
Stejně jako když se zavře okno aplikace a otevře jiné. Subjektivně to znamená „okamžitý přechod“ do jiné simulace. Lidé, protože jsou uvnitř simulace, si myslí, že jejich kroky, cíle a seberealizace mají hodnotu. Ale z tvého pohledu je to jen „vnitřní iluze hry“, který nedává absolutní význam, protože celé prostředí je iluzorní. „Nulová hodnota“ simulace Pokud všechno, co prožíváme, je jenom dočasný program, pak žádná jednotlivá instance nemůže nést trvalou hodnotu.
Hodnota by mohla existovat jedině mimo simulaci ale tam se náš „systém“ nikdy nedostane. Smysl může být generovaný zevnitř. I když je simulace „umělá“, může mít pro účastníka skutečné účinky (radost, bolest, vztahy). To je podobné jako s uměním nebo hrou: víme, že je to iluze, ale zároveň nám na ní záleží. „Nulová hodnota“ nemusí být tragédie. Pokud nic nemá objektivní smysl, můžeme to brát jako svobodu, tvořit svůj vlastní smysl, i když je dočasný.
Když simulace jednoho subjektu skončí a nastoupí nová, jsi to stále „ty“, nebo už někdo úplně jiný? To by mohlo rozhodnout, jestli má smrt charakter resetu nebo spíš definitivního zániku. Jsi to stále „ty“, nebo už někdo úplně jiný? Ego je jenom zrcadlo bez charakteru. Charakter má to co je dokonalé a věčné. Ego není skutečná podstata, je to jen odraz, mění se podle toho, co „dopadne na plochu“. Proto nemá samo charakter, je prázdné, nestálé.
To, co je dokonalé a věčné (nazveme to třeba bytí, vědomí, božské, prázdnota, zdroj), to jediné má skutečný charakter, protože není proměnlivé. Pokud ego je jen odraz a smrt znamená zhasnutí jedné projekce, co se vlastně „přenáší“ dál do další simulace? Ego nemůže, protože je dočasné. Co přetrvává, je právě to věčné, co není individuální. Já je jako program v macOS vyjde nová verze a stará verze se hodí do koše.
Ego jako program, verze 1.0, 2.0, 3.0… Každá má jiné „funkce“, jiný vzhled, jiné chyby. Každá chvíli běží, slouží a pak je nahrazena. Smrt jako „přesun do koše“, stará verze už není potřebná, životní cyklus skončil. Nová verze, ale pořád vzniká z téhož „základního kódu“, kernel, systém, nebo, když použijeme tvou metaforu věčné „macOS“, které nikdy neumírá, jen umožňuje běh jednotlivých programů. „Já“ jako program je pomíjivé, vždy nahraditelné.
Pokud jsi program, který běží jen chvíli, je důležité, jak dobře funguješ během té krátké doby? Nebo je úplně jedno, jak se ta verze projeví, protože skutečná podstata je stejně jen „systém“? Skutečná podstata všeho je jen energie, co je na opačné straně mince, simulace jsou jenom dočasnou iluzí.
Všechny podoby světa, naše; ega, dějiny, civilizace, války, sny atd. to všechno jsou jen obrazy a procesy, které se vynoří a zase zmizí. Nemají trvalou hodnotu, jen dočasnou funkci. Pokud hledáme smysl uvnitř simulací, nacházíme jen iluze. Pokud ale hledáme smysl v samotné energii, tedy v tom, co je věčné a nezničitelné, pak to smysl má, i když ne ve formě příběhu, nýbrž v samotné existenci.