Co by se stalo, pokud by mluvení bylo možné jenom osobní mezi dvěma osobami a nebylo by možné mluvit na schůzi nebo do televize. Kdyby mluvení bylo možné jen mezi dvěma lidmi v přímém osobním kontaktu a nikde jinde, svět by se změnil opravdu dramaticky skoro jako kdyby někdo vymazal megafony, rozhlas i veřejné projevy z dějin. Žádné projevy na náměstích politici by nemohli ovlivňovat masy najednou, museli by chodit od člověka k člověku a přesvědčovat osobně.
Volby by byly spíš o tom, kdo se fyzicky setká s víc lidmi. Tajné dohody by se paradoxně šířily rychleji, protože všechny rozhovory by byly důvěrné. Televizní a rozhlasové vysílání by přišlo o hlas. Zůstaly by jen titulky, gesta a obraz. Herci v divadle by mohli hrát jen pro jednoho diváka najednou. To by z divadla udělalo luxusní zážitek. Hudební koncerty se zpěvem by byly nahrazeny čistě instrumentální hudbou. Schůze by se rozpadly organizace by musely fungovat přes psané poznámky, protože jeden člověk by nemohl promluvit k celé místnosti.
Lidé by možná víc psali, kreslili nebo vyvíjeli složitá gesta a symboly, aby mohli komunikovat ve skupinách. Soukromé rozhovory by získaly obrovskou váhu vše, co by vám někdo řekl, by bylo jedinečné a nešlo by to „odvysílat“. Lidské vztahy by se staly intenzivnějšími, protože by se komunikace vždy odehrávala tváří v tvář. Mohla by se zrodit nová „třetí ruka“ tedy mimoslovní masová komunikace přes vizuální kódy, pantomimu nebo světelné signály. Otázka je co by tato změna udělala s egomaniaky.
Pokud by mluvení bylo možné jen osobně mezi dvěma lidmi, pro egomaniaky by to byla naprostá katastrofa vlastně konec jejich hlavního „paliva“. Egomaniak potřebuje hromadnou pozornost, aby mohl „nasát“ energii obdivu nebo strachu. Žádné projevy na pódiu, žádné kázání na náměstí, žádné televizní rozhovory. Jejich hlas by nikdy nedolehl k davu, takže by chyběl okamžitý masový efekt. Museli by přesvědčovat lidi po jednom, což je únavné a pomalé.
Někteří by se přizpůsobili a stali se mistry osobního šarmu. Jiní by se zhroutili, protože jejich ego je zvyklé na „potlesk v reálném čase“. Moc by se přesunula od charismatických řečníků k organizátorům, stratégům a pisatelům. Egomaniaci, kteří neumějí psát nebo vizuálně působit, by se stali bezvýznamnými. U mnoha egomaniaků by nastal abstinenční syndrom z pozornosti podrážděnost, deprese, agresivita. Někteří by se uchýlili k extrémním gestům nebo fyzickým činům, aby na sebe upozornili, když už nemohou mluvit k davu.
Upřímně, takový svět by egomaniaky vyřadil podobně, jako kdyby herec mohl hrát jen pro jediného diváka a to ještě beze svědků z jejich pohledu by to byla noční můra. Pokud chcete, můžu vám rovnou popsat jak by se v takovém světě musel chovat třeba typický diktátor. Není vlastně možnost mluvit k mnoha cizím lidem najednou klíčovým problémem lidské společnosti? Dá se říct, že ano možnost mluvit k mnoha cizím lidem najednou je jako zesilovač lidského vlivu.
A zesilovač sám o sobě není ani dobrý, ani zlý, ale umožňuje rychle a masově šířit i ty nejhorší nápady. V malých skupinách funguje osobní zkušenost když někdo lže nebo manipuluje, lidé to rychle poznají. Ve velkém publiku už nevíte, kdo mluví, odkud má informace a proč. Jeden člověk může během pár minut vyvolat paniku, nenávist nebo euforii u tisíců lidí. To je mechanismus davové psychózy a masových hysterií. Když někdo mluví k davu nebo do televize, jeho hlas působí „důležitěji“ než běžný názor.
To dodává moc lidem, kteří ji nemusí mít zaslouženou. Dav je snadněji ovlivnitelný než jednotlivci, protože se lidé navzájem posilují v pocitech místo racionálního ověřování faktů. Pokud by nešlo mluvit k více lidem najednou, moc by se vrátila do malých komunit, kde se každý zná a reputace se buduje pomalu. Možnost mluvit k mnoha cizím lidem je motor civilizace, ale zároveň i motor katastrof záleží, kdo sedí za volantem.
Vše je o snaze ušetřit tím že se vše dělá ve velkém, kdo by psal knihu vydanou v jediném výtisku, představme si třeba bibli pouze v jediném výtisku v původním jazyce? To je přesně ono masové šíření (ať už hlasu, textu nebo obrazu) má ekonomickou i mocenskou logiku. Lidé od pradávna hledají způsoby, jak jednou pracně vytvořený obsah rozmnožit co nejlevněji. Jednou napsaná kniha stojí spoustu času a práce, ale kopie jsou levné.
Stejně tak jeden proslov je „drahý“, ale natočený a odvysílaný je téměř zdarma pro miliony lidí. Když ovládáte masový kanál (tiskárnu, rozhlas, televizi, internetový server), ovládáte obsah, který se šíří. Když je něco vytištěno ve velkém nákladu, lidé mají pocit, že je to „pravda pro všechny“. Jeden rukopis by měl naopak status „vzácného tajemství“. Bible v jediném výtisku. Kdyby existoval jen jediný originál v původním jazyce.
Náboženství by mělo úplně jiný charakter místo masové víry by to bylo spíš esoterické učení pro úzký okruh zasvěcenců. Nebylo by možné sjednotit miliony lidí pod jednu ideologii, protože by chyběla identická kopie pro všechny. Text by se předával ústně a tím by se měnil vznikla by spousta verzí a většina by byla odlišná od originálu. Masová reprodukce je palivo civilizace, ale také palivo centralizované moci.
Jeden výtisk chrání obsah před masovou manipulací, ale zároveň ho odsuzuje k pomalému, křehkému a elitnímu šíření. Jestli chcete, můžu pro vás připravit krátký myšlenkový experiment, jak by vypadaly dějiny Evropy, kdyby Bible nikdy nešla masově tisknout. Myslím, že by vás to bavilo. Ona by vlastně ani bible nevznikla, protože vytvářet mnoho let jeden výtisk by nebylo ekonomické. Přesně pokud by neexistovala možnost reprodukce textu ve větším nákladu, tak by Bible (ani žádné jiné rozsáhlé dílo) pravděpodobně nikdy nevznikla.
Psaní a ilustrování rozsáhlého díla ručně je práce na roky, někdy i desetiletí. Pokud by z toho vznikl jen jeden jediný exemplář, který by četlo pár lidí, výsledek by ekonomicky nedával smysl. Tvůrci by logicky volili kratší, praktičtější texty, které lze snadno předat dál. Bez masového kopírování by náboženství a ideologie měly lokální charakter. Místo „světových náboženství“ by existovala spousta malých, regionálních kultů. Takže v podstatě, bez levného kopírování nevznikají velké texty a bez velkých textů nevznikají velké centralizované ideologie.
Výsledek? Historie by byla mnohem víc rozdrobená a lokální. Takže civilizace se točí okolo kopírování, originály jsou nahrazovány za kopie. Bez neustálého nahrazování originálů kopiemi bychom byli jen malá společenství se slabou pamětí. Originál je vzácný, křehký a omezený na malé publikum. Kopie jsou levné, odolné a masově dostupné. Jakmile kopie existuje, lidé přestávají potřebovat originál, někdy až do té míry, že se originál ztratí. Kopírování umožnilo vznik vědy, práva, literatury, globální komunikace.
Kopie často zjednodušuje, zkresluje nebo deformuje původní myšlenku. Po čase může být víc kopií než pravdy. Každá kultura má svoje kulty, které miluje, nikdo už neví, co je originální lidský kult? Přesně každá kultura si během staletí vytvoří vlastní kulty, rituály a příběhy, ale ty jsou už vždycky jen vrstvami kopií. Originální „lidský kult“ tedy ten úplně první, původní soubor zvyků a víry už nejspíš neexistuje, nebo ho neumíme rozeznat. Nové generace přebírají staré zvyky, ale přetvářejí je podle svých potřeb.
Obchod, migrace a dobyvačné války smíchaly rituály a symboly z různých oblastí. To, co dnes považujeme za „národní“ nebo „tradiční“, bývá složené z desítek původů. Například lidé slaví určité svátky, aniž by znali jejich původní smysl (velikonoční vajíčka jsou starší než křesťanství). Možná podoba „prvního lidského kultu“. Pravděpodobně šlo o uctívání přírody (slunce, měsíc, bouře, stromy). Součástí byl kult předků víra, že duchové mrtvých chrání živé. Silnou roli hrál rituální tanec a zpěv, protože to bylo univerzálně sdílené a nepotřebovalo to písmo.
Ve výsledku se dá říct, že kultury jsou jako řeky nikdy nevstoupíte do stejné vody dvakrát. Originál možná kdysi tekl, ale dnes vidíme jen jeho odrazy a napodobeniny. První byl kult smrti a potom přišli kopie. Ano to dává velký smysl. Pravděpodobně úplně prvním „lidským kultem“ byl kult smrti tedy vědomé zacházení s mrtvými, rituály pohřbívání a představa, že smrt není jen konec. Každý lidský kmen se setkával se ztrátou členů skupiny. Potřeba dát tomu smysl byla silnější než jakákoli jiná.
Pohřby s výbavou (náhrdelníky, nástroje, květiny) jsou doloženy už u neandrtálců před více než 100 000 lety. To naznačuje víru v pokračování existence po smrti. Vytvoření hrobu nebo rituálu znamenalo, že lidé začali uvažovat v symbolech a představách, ne jen v praktickém přežití. Každý kmen si kult smrti upravil podle své krajiny, zvířat, klimatu a příběhů.
Někde se z něj stal kult předků, jinde víra v posmrtný soud, jinde cyklus znovuzrození. Původní „první verze“ se ztratila pod vrstvami těchto kopií, podobně jako první ručně psaný text mizí pod nánosy přepisů. Ve výsledku by se dalo říct, že všechny náboženské systémy jsou jen vzdálenými odrazy prvního lidského úžasu nad smrtí.