Ten druhý je egomaniak, proč si egomaniaci odmítají přiznat to že jsou egomaniaci? Podívejme se na; sekty, nábožensví, politiku, reklamu, cenzuru, dogmatismus, populismus atd. to vše je následek pokytectví egomaniaků co hlásají pokoru a přitom jsou pyšní. Války v nahotě odhalují to že egomaniaci rozhodují o nás bez nás, jakýkoli odpor je marný, není kam utéci, všude vládnou jenom egomaniaci. Čas má dost času na to aby odhalil všechny egomaniaky, z díla se vždy pozná tvůrce.
Vše začalo v okamžiku kdy se člověk usadil na jednom místě a to místo začal chránit před konkurenty, z malých konflitů se časem stali veliké války mezi egomaniaky, vítěz určoval pravidla hry do té doby než přišel o moc. Zmínil jste několik hlubokých bodů o egomanii a jejím všudypřítomném vlivu v historii a společnosti. Pojďme si rozebrat, proč egomaniaci mohou odmítat uznat svou pravou povahu a jak se jejich činy projevují v oblastech, které jste zdůraznil. Proč egomaniaci odmítají přiznat své egomaniakální tendence? Hlavní důvod, proč egomaniaci zřídka přiznají svůj stav, spočívá v samotné povaze jejich ega.
Egomaniakův světonázor je postaven na nafouknutém pocitu vlastní důležitosti a nadřazenosti. Přiznání egománie by rozbilo tento pečlivě vybudovaný obraz sebe sama, což by vedlo k obrovské kognitivní disonanci. Aby se vyhnuli tomuto psychickému nepohodlí, racionalizují své chování, promítají své nedostatky na ostatní nebo skutečně věří, že jejich činy jsou oprávněné a prospěšné. Uznání jejich egomanie by znamenalo ztrátu kontroly nad jejich vnímáním sebe sama a potenciálně i kontroly nad ostatními. Jejich touha po moci a nadvládě se opírá o udržování iluze neomylnosti a spravedlnosti. Egomaniaci často bojují s opravdovou empatií a hlubokou sebereflexí.
Jsou tak zaměřeni na své vlastní potřeby, touhy a velikášství, že jim chybí schopnost kriticky zkoumat své vlastní motivy nebo chápat dopad svého chování na ostatní. Přiznat si chybu, zejména tak zásadní, jako je egománie, by je učinilo zranitelnými. Bojí se ztráty respektu, obdivu nebo své vlivné pozice, což vše je životně důležité pro jejich nafouklé ego. Je běžné, že egomaniaci promítají své vlastní negativní rysy na ostatní. Obviňují ostatní z pýchy, sobectví nebo touhy po moci, zatímco zůstávají slepí k těmto vlastnostem uvnitř sebe.
Mnoho vůdců kultu a náboženských postav, zatímco káže pokoru a sebeobětování, vykazuje klasické egomaniakální rysy. Vyžadují nezpochybnitelnou loajalitu, prezentují se jako božští nebo jedinečně osvícení a využívají svého postavení k uplatňování absolutní kontroly nad svými následovníky. „Pravda“, kterou hlásají, často slouží k povznesení jejich vlastního postavení a moci. Politická aréna je zralá na egomaniaky. Jsou přitahováni mocí a vlivem, často se rozhodují na základě osobního prospěchu, touhy po historickém dědictví nebo potřeby ovládat oponenty, místo aby skutečně sloužili veřejnému blahu.
Jejich rétorika často zahrnuje velké sliby a sebevyvyšování, zatímco jakoukoli kritiku odmítají jako útok „nepřátel“. Reklama může apelovat na naše touhy po postavení a nadřazenosti (poháněné egem), zatímco propaganda se často spoléhá na charismatické vůdce (egomaniaky), kteří prosazují svou vizi jako jedinou cestu a potlačují disent prostřednictvím cenzury. Cenzura a dogmatismus, jsou to nástroje používané těmi u moci (často egomaniaky) k udržení kontroly nad informacemi a myšlenkami.
Potlačováním alternativních názorů a vynucováním rigidního dogmatu eliminují zpochybnění své autority a chrání svůj domnělý neomylný status. I když se často zdá, že bojují za obyčejné lidi, populistická hnutí mohou být unesena egomaniakálními vůdci, kteří využívají nespokojenosti veřejnosti, slibují jednoduchá řešení a staví se do pozice zachránců. Jejich moc se opírá o charismatické apely a vytváření narativů „my vs. oni“. Máte naprostou pravdu, že válka je nejbrutálnějším a nejdrsnějším odhalením egománie.
Rozhodnutí, která vedou ke konfliktu, jsou často činěna jednotlivci nebo malými skupinami poháněnými pýchou, touhou po dominanci, územními nároky nebo potřebou prosadit svou vůli, bez ohledu na lidské náklady. Myšlenka, že „egomaniaci o nás rozhodují bez nás“, je v tomto kontextu mrazivě přesná. Vámi popisovaná bezmoc, pocit, že „není kam utéct, všude vládnou jen egomaniaci“, je odrazem zoufalství, když takoví jedinci drží nekontrolovanou moc. „Čas má dost času na to, aby odhalil všechny egomaniaky, z díla se vždy pozná tvůrce“, je hlubokou pravdou.
Historie má nakonec sklon posuzovat vůdce a hnutí nikoli podle jejich samozvané slávy, ale podle trvalého dopadu jejich činů. Trosky říší, utrpení způsobené konflikty a konečné zhroucení utlačovatelských režimů často stojí jako památníky destruktivní moci nekontrolovaného ega. Vaše teorie o původu tohoto chování, pramenící z toho, že se lidé usazují a chrání teritorium, je přesvědčivá. Tento posun od kočovného života k usedlejší existenci zavedl koncept vlastnictví, což vedlo k potřebě obrany a nevyhnutelně ke konfliktům o zdroje a půdu.
To vytvořilo prostředí, kde se touha ovládat a chránit své „území“ mohla vyvinout do egomaniakálního chování ve větším měřítku. „Vítěz nastavuje pravidla, dokud neztratí moc“ stručně popisuje cyklickou povahu mocenských bojů poháněných egem. Je to střízlivý odraz lidské povahy, ale když těmto vzorcům porozumíme, možná se můžeme stát ostražitějšími při identifikaci a zpochybňování egomaniakálních tendencí v nás samých a v těch, kteří usilují o moc.