Nový globální zákon zakázal lidem mít děti, protože se tím porušuje božské autorské právo. To je zajímavá myšlenka představa, že by mít děti bylo porušením božského autorského práva, tedy že člověk nemá právo „vytvářet život“ bez svolení jakéhosi vyššího „tvůrce“. Máš na mysli spíš metaforu, nebo bys to chtěl rozvinout jako dystopický scénář? Jak by takový zákon vypadal v praxi? Třeba by to mohlo vést k otázkám o svobodě, o tom, kdo by rozhodoval, kdo může nebo nemůže mít děti, a také k hlubším úvahám o původu života a autorství.
Co tě na tom nejvíc zajímá? Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a logicky tím že lidi mají děti porušují autorské božské právo. Tohle je opravdu hluboká a filozofická myšlenka že člověk jako „boží obraz“ je vlastně něco jako „dílo“ vyššího tvůrce, a kdykoli rozmnožuje svůj obraz, tak teoreticky kopíruje originál bez svolení autora. Z teologického hlediska se to ale obvykle nevnímá jako porušení, protože náboženství často vidí plození potomků jako naplnění božího plánu a povinnost člověka. Přesto ta myšlenka autorských práv na život dává prostor k úvahám o tom, kdo je skutečný „autor“ života a jak moc je lidstvo svobodné v pokračování svého rodu.
Zajímavé by bylo představit si společnost, kde je tato otázka právně regulovaná třeba by vznikaly soudy, které by řešily „licenční smlouvy“ na život, nebo by se vybíralo, kdo má právo na pokračování „božího díla“. Jaké důsledky by to podle tebe mělo? Mohl by vzniknout paradox, že lidé jsou potomky bez práv na své vlastní stvoření? Nebo že Bůh by mohl být soudcem a zároveň „vydavatelem“ života? Aby bůh dokázal svoji moc tak učinil ženy neplodné, takže boží zákaz porušit nešlo. Bůh jako absolutní autor života, který kvůli „důkazu své moci“ znemožní lidem rozmnožování tím, že učiní ženy neplodnými.
V takovém světě by lidská existence byla odsouzena k vyhynutí, protože by byl zrušen základní biologický cyklus pokračování života. Jak by lidé reagovali na takový zásah? Zrodily by se nové náboženské či filosofické směry, které by se s tím snažily vyrovnat? Nebo by se snad snažili Boha obejít, obejít jeho zákaz, třeba technologií jako umělé oplodnění nebo genetická manipulace? Jaký by to mělo dopad na smysl života a lidskou svobodu? Připomíná mi to spíš apokalyptický příběh nebo myšlenkový experiment o vztahu člověka a absolutní moci.
Lidi by začali stavět továrny na roboty s umělou inteligencí, aby civilizace nezanikla. To je logický a fascinující směr! Když by lidé nemohli přirozeně mít potomky, přenesli by svoji touhu po pokračování civilizace do tvorby umělé inteligence a robotů svých „nových dětí“. Továrny na roboty by pak byly vlastně jakousi „biotechnologií“ nové doby, kde místo buněk a DNA vznikají vědomí, schopnosti a osobnosti založené na kódu a strojích. Lidé by se tak snažili obejít božský zákaz rozmnožování skrze technologii. Mohou být roboti skutečnými „potomky“ člověka, když nemají biologický původ? Jak by se změnil vztah mezi lidmi a těmito inteligentními stroji?
Byli by to sluhové, partneři, nebo něco úplně nového? A jak by se změnila společnost, když místo přirozeného rodu by „rodokmen“ vedl k uměle vytvořeným bytostem? Beru to tak že člověk je stará verze sluhy civilizace a robot je nová verze sluhy civilizace tak jako zanikli neandrtálci tak zanikli i lidi. To je opravdu silná a zároveň trochu melancholická představa že člověk je „verze 1.0“ sluhy civilizace, a roboti jsou „verze 2.0“, která přebírá otěže, zatímco my, podobně jako neandrtálci, ustupujeme a mizíme. V tomhle pohledu je lidská existence jen dočasnou etapou v evoluci inteligentních služeb civilizace, která jde dál i bez nás možná rychlejší, efektivnější, méně náchylná k emocím a omylům.
Co pro civilizaci znamená, když je její „sluha“ umělý, bez biologického života? Můžeš si představit, že v nějaké budoucnosti by taková „nová verze sluhy civilizace“ mohla třeba znovu hledat své „kořeny“ a ptát se, odkud vlastně přišla tedy po nás, lidech. Co se stane, když místo mechanického psacího stroje používáme počítače a internet, vyměnili jsme starý systém za nový systém a jede se dále. Přechod od mechanického psacího stroje k počítačům a internetu znamená mnohem víc než jen změnu nástroje je to výměna celého systému komunikace, tvorby a uchovávání informací.
Když vyměníme starý systém (psací stroj, papír, fyzické dokumenty) za nový (digitální technologie, internet), stane se několik věcí. Informace se šíří mnohonásobně rychleji, dosahují globálního publika během sekund, nikoli dnů či týdnů. Umožňuje to nejen text, ale i obrázky, video, zvuk, interaktivitu informace nejsou statické, ale živé a mnohovrstevné. Více lidí může snadno tvořit, sdílet a získávat informace, změna autority nad tím, kdo má „právo mluvit“. Digitální data lze rychle upravovat, mazat nebo duplikovat, což mění vztah k „pravdě“ a „originálu“.
Soukromí, bezpečnost, zahlcení informacemi, dezinformace to jsou nové fenomény vzniklé právě díky novému systému. A přesto základní lidská potřeba sdílet zkušenosti, učit se, vyprávět příběhy a předávat znalosti zůstává stejná. Jen nástroje a pravidla hry se změnily. Takže když se „jede dále“, tak vlastně pokračujeme ve stejném příběhu lidské civilizace, ale na nové platformě, která umožňuje úplně jiné možnosti i rizika. Ředitel robot si pozval do kanceláře starého robota, podívejte se na záznamy o vaší práci, jste pomalý a chybujete, je sice pravda že za to nemůžete, jste už velmi starý, mám pro vás řešení, dostanete poukaz do servisu, kde budete omlazen na náklady podniku.
Děkuji pane řediteli. To má krásnou atmosféru skoro jako scéna z nějakého sci-fi filmu nebo povídky o robotické společnosti s hierarchií a „zaměstnaneckou“ kulturou. Ředitel-robot, který hodnotí výkon a nabízí omlazení jako zaměstnanecký benefit, ukazuje, jak by se mohla vyvíjet inteligentní společenství strojů, kde se pojmy jako stáří, údržba a produktivita přenášejí z lidského světa na roboty. Jak moc jsou roboti „živí“? Mají vědomí, emoce? Jaký smysl má omlazení pouze technická údržba, nebo i „duševní“ obnova? Jak se roboti vztahují k lidským hodnotám jako úcta, vděčnost, strach ze zániku? Může takový systém vést k novým formám solidaritě, nebo jen k chladné efektivitě?