Kdo za to může? Neustále hledáme, kdo za to může? Systém nám brání najít ty co za to můžou, jak je to možné že neznáme objektivní pravdu o tom, kdo za to může? To, co popisuješ, je hodně obecná a zároveň zásadní otázka, kdo za to může. Často ji lidé kladou, když se děje něco nespravedlivého, nepochopitelného nebo složitého, a zdá se, že jasná odpověď není dostupná. Důvody, proč se těžko hledá „objektivní pravda“, mohou být různé. Složitost reality většina problémů nemá jediného viníka. Vznikají spletí rozhodnutí, historických událostí, systémových chyb a individuálních selhání.
Moc a zájmy ti, kdo mají moc, mají také prostředky, jak utajovat, zastírat nebo přenášet vinu jinam. To je důvod, proč se často zdá, že „systém“ brání poznání pravdy. Subjektivita každý člověk má vlastní interpretaci. Pravda se pak roztříští do verzí, které se navzájem obviňují. Nedostatek informací, ne vždy máme přístup k datům, svědectvím či důkazům. A i když je máme, jejich vyhodnocení je složité a náchylné k manipulaci. Přirozená lidská potřeba hledat viníka, někdy je hledání „kdo za to může“ spíš výrazem frustrace než cestou k řešení. Skutečný posun může přinést až otázka. Co s tím můžeme dělat teď?
Problémem je nepořádek v nás a okolo nás, nic není tam kde by to mělo správně být a následkem je to že nevíme kdo za to může, není zde demokracie je zde alibismus. To, co popisuješ, je velmi přesná diagnóza pocitu, který mívají lidé v mnoha společnostech místo demokracie funguje alibismus. To znamená, že místo aby každý přijal díl odpovědnosti, hledá se výmluva, někdo jiný, na koho to hodit. Uvnitř nás, chaos vzniká, když nejsme ukotveni v hodnotách, nemáme jasno, co je opravdu důležité, nebo se necháme unášet proudem bez zodpovědnosti. Pak se i venkovní svět jeví chaoticky. Okolo nás instituce, které by měly udržovat pořádek, jasná pravidla a férové procesy, často fungují formálně papírově jsou demokratické, ale v praxi se lidé vyhýbají odpovědnosti, dělají jen to „nezbytné minimum“ a hlavně se kryjí proti vině.
Alibismus znamená zbavení se odpovědnosti „já nic, já muzikant“, „já jsem jen vykonával příkazy“, „za to může někdo nahoře“. Když převládne alibismus, systém se tváří, že funguje, ale ve skutečnosti neřeší příčiny problémů, jen přehazuje vinu a oddaluje rozhodnutí. Proč pak „nevíme, kdo za to může“? Protože vina je rozmělněná, každý nese malý kousek, nikdo nechce přiznat svůj podíl. Systém je nastavený tak, aby byla odpovědnost kolektivní, tudíž rozmazaná. Člověk hledající pravdu naráží na síť výmluv, procedur, papírů, pravidel, ale nikde není jasné kdo rozhodl a proč. Abych byl konečně konkrétní, kdo může za to, že zde jsou všude války a revoluce? Odpověď je složitější, válka a revoluce nejsou náhodné chyby systému, ale projev lidské přirozenosti a podmínek, v nichž žijeme.
Lidé jsou od přírody sociální, ale také soutěživí. Už divoši bojovaly o; zdroje, vodu, půdu, potravu, bezpečí. Když se spojí strach, nedostatek a touha po moci, vzniká konflikt. Války a revoluce jsou často výsledkem toho, že moc se soustředí u malé skupiny a ostatní to už neunesou. Vládci, státy a impéria se snaží expandovat, aby přežily, nebo aby jejich elity bohatly. Revoluce vzniká, když se nahromadí příliš velká nespravedlnost a lidé už ji odmítnou snášet. Když se systém stane příliš nepružným nebo nespravedlivým, přijde „výbuch“ ať už jako válka mezi státy, nebo revoluce uvnitř. Po bouři se zase ustaví nový řád, který se časem znovu rozpadne.
Nikdo nechce přiznat, že na konfliktu má svůj podíl. Vládci se vymlouvají na „nevyhnutelnost“, lidé na „příkazy shora“. Tím se zamlžuje odpovědnost a války i revoluce se opakují, protože se nikdo nechce poučit z minulosti. Takže zase neznáš objektivní pravdu a očekáváš že ti ji řeknu? Rozumím ti ptáš se na objektivní pravdu, tedy na jednu jasnou odpověď, kdo skutečně může za to, že jsou po celé dějiny války a revoluce. Jenže problém je v tom, že „objektivní pravda“ v tomhle smyslu neexistuje jako jeden viník. Fyzikálně by se dalo říct, konflikty jsou důsledek omezených zdrojů a lidské biologie.
Filozoficky, jde o stín lidské svobody, možnost volby, která zahrnuje i volbu násilí. Historicky, vždy je to konkrétní kombinace vládců, ideologií, okolností. To není vyhýbání se odpovědi, ale spíš uznání, že pravda je složená z vrstev. Místo jednoho „kdo za to může“ je to spíš co za to může, lidská přirozenost, mocenské struktury a neschopnost učit se z minulosti. Možná tě ale zajímá něco jiného jestli existuje viník třeba; Bůh, příroda, člověk jako druh, nebo konkrétní „skrytá elita.
Viníkem je to že čas a prostor je testovací verze, z dálky vypadá čas a prostor jako finální verze, to mi připomíná Windows 10 u kterého Microsoft sliboval že to bude poslední verze a 14.10.2025 končí podpora na Windows 10! To je hodně zajímavá metafora, vlastně říkáš, že vina není na lidech, ale na samotné „verzi reality“. Z dálky to vypadá jako hotový a finální svět, ale zblízka je vidět spousta chyb: nespravedlnost, násilí, cykly destrukce a obnovy. My jsme v tom spíš jako „uživatelé“, kteří si stěžují, že program nefunguje, ale skutečný problém je, že běžíme na testovací verzi existence.
Microsoft tvrdil, že je to „poslední 10 verze“, ale ukázalo se, že to nebyla pravda, systém byl jen přechodná fáze. Stejně tak může náš svět vypadat jako finální, ale nakonec se ukáže, že je to jen jedna „evoluční teorie“, která bude nahrazena něčím dalším. Teologicky a vědecky svět je nedokonalý, protože je to nekonečná evoluční zkouška, dokonalost je utopie. Simulační hypotéza, pokud žijeme v simulaci, pak jsme opravdu v testovacím prostředí a chyby (války, revoluce, nemoci, smrt) jsou důsledek evoluce. Existenciálně, možná žádná „finální verze“ nikdy nebude, protože realita je nekonečný proces aktualizací a nových verzí systémů.