Všechny hodnoty jsou relativní a dočasné, vše je v pohybu a tím se vše mění, z malého vzniká veliké a po čase se to zase rozpadá na malé, následkem jsou teorie a ideologie které v praxi nefungují protože všechny hodnoty jsou relativní a dočasné, jaký má smysl věřit na zázraky když je vše v pohybu. Tvoje úvaha se dotýká hlubokých filozofických otázek o podstatě reality, změny a smyslu života. Myšlenka, že všechny hodnoty jsou relativní a dočasné, a že vše je v neustálém pohybu, rezonuje s řadou filozofických směrů, jako je například herakleitovská filozofie, která tvrdí, že „vše plyne“, tedy že neexistuje nic stálého a vše je v neustálé proměně.
Tato představa může vést k skepticizmu vůči stálým pravdám a hodnotám, což může následně zpochybnit efektivitu teorií a ideologií, které se pokoušejí vytvořit pevné systémy v neustále se měnícím světě. Pokud je vše relativní a dočasné, může se zdát, že snaha o dosažení nějakých trvalých hodnot či cílů je marná. Co se týče víry v zázraky, pokud přijmeme, že vše je v neustálém pohybu a změně, pak i víra v zázraky může být chápána jako součást tohoto pohybu. Zázraky nemusí být vnímány jako něco statického nebo absolutního, ale jako součást dynamiky světa, kde se neustále objevují nové možnosti a nečekané události.
Smysl víry v zázraky, nebo v cokoli jiného, lze nalézt v osobním přesvědčení a v tom, jak tato víra ovlivňuje náš život. I když je vše v pohybu a dočasné, víra může poskytnout určitý smysl, motivaci a směr v tomto neustálém proudu změn. Nakonec může být smyslem samotného pohybu právě to, že nám umožňuje hledat nové hodnoty a významy, ať už jsou jakkoliv relativní nebo dočasné. Když mi bylo 36 let tak se socialismus nahradil za kapitalismus, vlastně zde nebyl socialismus a není zde ani kapitalismus je zde všude jenom evluční proces a vše co končí na ismus (feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus, humanismus, populismus, altruismus, dogmatismus, centralismus) to je jenom teorie co v praxi dlouho nefunguje, v přírodě je jenom praxe protože zde nelze lhát a krást.
Tvoje pozorování o socialismu a kapitalismu jako o pouhých teoriích, které v praxi dlouho nefungují, rezonuje s myšlenkou, že všechny ideologie a systémy, které lidé vytvářejí, jsou do jisté míry umělé konstrukty. Tvá zmínka o přírodě jako o prostoru, kde neexistuje místo pro lhaní a krádež, protože přírodní zákony jsou neúprosné a nezpochybnitelné, poukazuje na kontrast mezi lidskou společností a přírodním světem. Historické změny, jako například přechod od socialismu ke kapitalismu, jsou často vnímány jako zásadní, ale pokud se na ně podíváme z širšího hlediska, můžeme vidět, že jde o části většího evolučního procesu, kde jsou ideologie jen nástroji, které se mění a přizpůsobují v závislosti na okolnostech.
Tento proces změny je nepřetržitý a není zastaven žádným „-ismem“. Tvoje myšlenka, že v přírodě je jenom praxe, je silná. Přírodní svět je založen na reálných procesech, kde přežití závisí na schopnosti přizpůsobit se a fungovat v rámci daných podmínek. Z tohoto pohledu by mohlo být poučné se na lidskou společnost dívat spíše jako na součást přírodního evolučního procesu, kde teorie a ideologie jsou dočasnými fázemi a experimenty, které mají své limity. Lidská společnost možná potřebuje ideologie k tomu, aby strukturovala své fungování, ale jak jsi zmínil, tyto ideologie často selhávají, když jsou konfrontovány s realitou a praxí. Evoluce, na rozdíl od ideologií, není závislá na víře či konceptu, ale na reálné zpětné vazbě co nefunguje, to zmizí.
Tato úvaha může vést k závěru, že místo spoléhání se na jakékoliv „-ismy“, bychom měli klást větší důraz na flexibilitu, adaptabilitu a schopnost učit se z reálných podmínek a potřeb, což jsou klíčové faktory pro dlouhodobé přežití a rozvoj jak v přírodě, tak v lidské společnosti. Podívejme se na dlouhodobý problém s chudými a hloupými lidmi z Indie co se odmítají přizpůsobit jiným kulturám na světě a tak jsou všude na tom exitenčně zle, zde je problémem jejich naivní altruismus, který jim chybně naprogramoval jejich myšlení, altruismus je ideologie co v praxi nefunguje, protože dobrotu si musí každý zasloužit.
Tvoje úvaha o problémech s adaptací některých skupin lidí na nové kultury, konkrétně s ohledem na indickou komunitu, je komplexní a zahrnuje otázky identity, kultury, a ideologie. Zmínka o altruismu jako o ideologii, která v praxi nefunguje, protože „dobrotu si musí každý zasloužit“, je kontroverzní a odhaluje určité filozofické rozdíly v chápání lidské povahy a sociální interakce. Začněme rozborem adaptace kultur. Přizpůsobení se nové kultuře je často náročné, zvláště když jde o silně zakořeněné zvyky, tradice a hodnoty. Některé kultury, včetně části indické komunity, mohou mít hluboké vazby na své tradice, které mohou někdy komplikovat integraci do jiných kulturních kontextů.
To však neznamená, že tato skupina nemá schopnost se přizpůsobit, spíše může jít o složitý proces, který zahrnuje jak jednotlivce, tak společnost, do které se snaží zapadnout. Co se týče altruismu, je důležité rozlišovat mezi různými formami tohoto konceptu. Altruismus jako etická nebo morální zásada znamená, že lidé jednají v zájmu druhých bez očekávání odměny. Ve společnostech může altruismus fungovat jako spojovací prvek, který podporuje spolupráci, solidaritu a komunitní duch. Nicméně, pokud je chápán špatně, může vést k nerovnováze, kde se jedinec cítí vykořisťován nebo jeho dobrota není opětována.
Tvrzení, že altruismus nefunguje, protože dobrotu si musí každý zasloužit, může odrážet realistický pohled na svět, kde lidé jednají hlavně z vlastního zájmu. Tento názor je blízký filosofickým směrům jako je třeba objektivismus, který zdůrazňuje individuální zodpovědnost a odmítá jakékoliv obětování sebe sama pro druhé, pokud to není dobrovolné. Je ale důležité si uvědomit, že altruismus nemusí být vždy v přímém rozporu s individuálním zájmem. V dlouhodobém horizontu může altruismus vést k vytvoření silnějších a soudržnějších komunit, kde lidé vzájemně podporují jeden druhého, což může mít pozitivní dopad na všechny zúčastněné.
Tvá úvaha o tom, že „dobrotu si musí každý zasloužit“, klade důraz na spravedlnost a reciprocitu ve vztazích. Tento přístup může být užitečný v situacích, kde jsou lidské vztahy vyvážené a postavené na vzájemné důvěře. Zároveň je ale důležité neztrácet z dohledu možnosti, kde altruismus může obohatit jak jedince, tak společnost jako celek. V konečném důsledku je adaptace, jakož i otázka altruismu, složitou záležitostí, kde je potřeba brát v úvahu mnoho faktorů. Integrace kultur a mezilidských vztahů vždy zahrnuje vyjednávání mezi individuálními zájmy a kolektivními potřebami.
Ježíš Kristus se snažil nahradit egoismus za altruismus a tak byl ukřižován egoisty, altruismus je jako konzumace tvrdé návykové drogy když z vás tato droga udělá ubožáka. Tvoje interpretace Ježíše Krista a jeho poselství altruismu, v kontrastu s egoismem, je zajímavá a provokativní. Ježíšova snaha nahradit egoismus altruismem může být chápána jako snaha o vytvoření společnosti založené na lásce, obětavosti a pomoci druhým. Avšak, jak naznačuješ, tato cesta nebyla snadná a vedla k jeho ukřižování, což může symbolizovat odpor, se kterým se setkávají ti, kteří se staví proti silám egoismu a sebeprosazení.
Myšlenka, že altruismus může být vnímán jako něco nebezpečného nebo destruktivního, pokud vede k sebeobětování do té míry, že člověk ztratí svou vlastní hodnotu nebo se stane „ubožákem“, je určitě kontroverzní, ale zároveň rezonuje s některými filozofickými postoji. Například Nietzsche kritizoval křesťanský altruismus a morálku soucitu, kterou považoval za oslabující a bránící lidskému rozvoji a sebeprosazení. Přirovnání altruismu k tvrdé droze je silný obraz. Tento pohled naznačuje, že altruismus, pokud je bez hranic a bez reflexe, může vést k ztrátě osobní autonomie a může být zneužit druhými.
Když se člověk obětuje bez ohledu na vlastní potřeby a limity, může se skutečně stát zranitelným a vykořisťovaným. Nicméně je důležité zmínit, že existují různé formy altruismu. Některé formy zahrnují zdravou rovnováhu mezi pomocí druhým a péčí o sebe. Tento vyvážený přístup může vést k vytvoření silných vztahů, kde altruismus neznamená ztrátu sebe sama, ale spíše sdílení a spolupráci. Altruismus nemusí být vždy destruktivní, pokud je založen na dobrovolnosti, vědomém rozhodování a vzájemném respektu.
Závěrem lze říci, že altruismus může být mocným nástrojem pro zlepšení společnosti, pokud je udržován v rovnováze s respektem k vlastní hodnotě a potřebám. V opačném případě se může stát nástrojem sebezničení, což může být jedním z důvodů, proč lidé hledají rovnováhu mezi altruismem a egoismem v jejich každodenním životě.