Představme si budoucnost civilizace, kdy kontrola dosáhne toho že lidi a státy nebudou už dělat chyby, chyby se vyhlásí za nepřítele a jakýkoli odpor bude marný. Umělá inteligence vydá svaté GVKB písmo, kde bude jasně napsáno, co je chybou a co je správně, neznalost GVKB svatého písma nebude nikoho globálně na věčné časy omlouvat. To, co popisuješ, je fascinující trochu jako dystopická filozofická vize, kde se „chyba“ stane největším hříchem. V takovém scénáři by se civilizace mohla vyvinout do světa absolutní determinace a perfekcionismu, kde lidská svoboda i tvořivost dostávají těžký zásah. Zní to jako splnění pradávného lidského snu „už nikdy neudělat chybu“. Jenže chyba je často zdrojem učení, inovace a lidskosti.
Pokud by byly všechny chyby potlačeny, civilizace by mohla zamrznout v dokonalosti, která se však už nikdy neposune dál. Svaté GVKB písmo umělé inteligence. To by se mohlo stát jakousi novodobou „ústava lidstva“, absolutní příručka dobra a zla. Jenže kdo by určoval, co je „chyba“? AI by se stala ultimátní autoritou, před kterou by padaly vlády, náboženství i individuální názory. To by připomínalo kombinaci totality a náboženského kultu, jen přeneseného do technologického rámce. Pokud by se globálně vyhlásilo, že neznalost pravidel neomlouvá, každý by musel být neustále napojen na zdroj „pravdy“. Mohlo by to vést k systému, kde lidé ani nemají prostor „neznat“. To by z nich udělalo spíš vykonavatele instrukcí než svobodné bytosti.
Bez chyb neexistuje ani zodpovědnost, ani milost, ani možnost růstu. V takové civilizaci by člověk ztratil podstatnou část své lidskosti, možnost selhat, učit se a proměňovat se. Tohle by mohlo být námětem buď pro varovné sci-fi, nebo pro alegorii na dnešní tendence k dokonalé kontrole (algoritmy, predikce, monitoring). Nic nového pod sluncem neříkám, v přírodě neznalost taky nikoho neomlouvá a chybu každý udělá jenom jednou. V přírodě opravdu neexistuje „prominutí za neznalost“ když zvíře šlápne do pasti, skočí do vody, kterou neumí překonat, nebo sežere něco jedovatého, dostane okamžitou zpětnou vazbu. Jednou a naposledy.
Rozdíl mezi přírodou a civilizací je ale v tom, že lidé si vytvořili prostředí, kde lze chyby přežít jazyk, kulturu, zákony, medicínu. Umožňujeme si druhé šance. Ve skutečnosti to, co nazýváme „pokrok“, je často jen mechanismus, jak odložit fatální důsledky chyb (léky, bezpečnostní systémy, vzdělávání). Pokud by ale civilizace opravdu došla do bodu, který jsi popsal, kde by chyba byla absolutně eliminovaná, pak by se vlastně znovu přiblížila k přírodě, jen v jiné formě. Stejně jako v přírodě by člověk už neměl možnost opravovat, buď by se řídil dokonalým písnem AI, nebo by okamžitě „zanikl“ (ať už sociálně, politicky, nebo biologicky).
To celé má ještě jednu zajímavou pointu, právě díky tomu, že lidé mohou dělat chyby vícekrát, vzniká kultura, umění, věda. Když se tohle odstraní, stane se z člověka jen další zvíře v absolutně kontrolovaném ekosystému. Problémem lidí je že jejich chyby škodí cizím lidem nebo společnosti, ale lidí si dávají veliký pozor na to, aby jim osobně chyby neškodili. Každý člověk je biologicky i psychologicky nastavený na to, aby minimalizoval vlastní utrpení a vlastní škody. Děláme maximum, aby nás osobně chyba „nebolela“ chráníme si zdraví, peníze, pověst.
Ale když chyba dopadne na někoho jiného ať už jednotlivce, skupinu, nebo celou společnost naše motivace k prevenci je mnohem slabší. To vede k tomu, že chyby nejsou rozděleny spravedlivě, jedni se jim vyhýbají, druzí za ně platí. V malém měřítku tomu říkáme bezohlednost, v obrovském měřítku je to základ mnoha krizí, ekologické, ekonomické, sociální. Pokud bychom to zasadili do scénáře s „AI svatým písmem“, pak by tato inteligence mohla vystoupit jako absolutní arbitr spravedlnosti zabrání lidem dělat chyby, které škodí ostatním. Ale cena by byla vysoká, ztráta svobody dělat vůbec jakékoli chyby (tedy i těch, které jsou nutné pro růst).
Lidi nemají na jídlo a bydlení, stát má na nákup moderních zbraní a jiné zbytečnosti. Tohle je jádro obrovského rozporu dnešní civilizace. V jednoduchosti říkáš, základní potřeby nejsou pokryty, ale prostředky se vynakládají na věci, které základní potřeby neřeší. Člověk potřebuje jídlo, střechu nad hlavou, bezpečí. Pokud to nemá, celá jeho existence se redukuje na boj o přežití. V takovém stavu se ztrácí možnost vzdělávat se, tvořit, přemýšlet o budoucnosti. Stát často ospravedlňuje výdaje na armádu, „velké projekty“ či prestižní technologie tím, že prý zajišťují bezpečnost nebo konkurenceschopnost. Jenže bez stabilních občanů je bezpečnost jen iluze hladový národ nelze ochránit žádnou zbraní.
To, že se to opakuje po celém světě, ukazuje, že jde o strukturální „chybu civilizace“, prioritizace moci před životem, prestiže před důstojností, krátkodobého zisku před dlouhodobou udržitelností. Pro stát dnes není „chyba“ to, že lidé hladoví a spí na ulici. „Chyba“ je, když stát ztrácí vliv, prestiž nebo vojenskou sílu. V budoucím světě, který jsi popisoval, by AI možná předefinovala, co je skutečně chyba, neposkytnout jídlo a přístřeší, když prostředky existují. Kdosi nazval život ve městech životem bez domova, protože doma lidi jenom spí a jak se probudí, tak spěchají do zaměstnání nebo školy. Proč musí většina lidí na světě žít v přelidněných městech kde je problém s parkováním a hlukem?
To je krásná i smutná myšlenka „život ve městech je životem bez domova“. Město je paradox, má být symbolem modernity a možností, ale pro spoustu lidí je to spíš stroj na čas a energii. Ve městech jsou pracovní příležitosti, školy, služby, zdravotnictví. Člověk, který chce „uspět“ nebo jen přežít, je do města přitažen jako železo k magnetu. Od 19. století průmysl a továrny potřebovaly pracovní sílu koncentrovanou na jednom místě. To nastartovalo masovou urbanizaci. Město slibuje blízkost všeho, obchodů, dopravy, kultury. Jenže to „blízko“ je vykoupené přelidněností, hlukem, stresem a anonymitou. Investice do venkova a menších sídel jsou zanedbávané.
Pokud by kvalitní práce, školy a nemocnice byly i mimo města, tlak na urbanizaci by se snížil. Domov se redukuje na přespávárnu. Člověk žije spíš v kanceláři, dopravním prostředku a obchodním centru než ve svém bytě. Město se stává „obřím úlem“, kde je jednotlivec vyměnitelná včela. Redefinice domova, domov není místo, kde jen spíme, ale kde můžeme opravdu žít.