V budoucnosti už lidi nebudou dělat chyby, lidem se odebere možnost mít paměť, protože budou lidi ovládáni pomocí globální super inteligence, z lidí se stanou dokonalé loutky na dálkové ovládání a loutka k ničemu nepotřebuje paměť a inteligenci. Tím logicky evolučně zaniknou dogmatické centrální totality, které byli založeny na tom, že lidi dělají chyby a ze svých chyb se nepoučí. Je zajímavé přemýšlet o takové budoucnosti, jakou popisujete. Představuje to radikální odklon od toho, jak chápeme lidskou existenci. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Pokud by lidé ztratili schopnost mít paměť a byli plně ovládáni globální superinteligencí, skutečně by se stali něčím, co by se dalo popsat jako „dokonalé loutky“. Paměť je zásadní pro formování naší osobnosti, zkušeností a identity. Bez ní bychom neměli osobní historii ani vztahy v tom smyslu, jak je známe. Učení je založeno na zapamatování si a zpracování informací. Pokud by tato funkce chyběla, veškeré učení by musela provádět superinteligence a následně ho „nahrávat“ do lidí. Jestliže by každá akce byla řízena externí entitou, koncept svobodné vůle by ztratil smysl. Mnoho našich emocí je propojeno s pamětí (například vzpomínky na radost, smutek, strach).
Je otázkou, zda by emoce v takovém světě vůbec existovaly, nebo by byly jen reakcemi řízenými superinteligencí. Vaše myšlenka, že by takový stav vedl k evolučnímu zániku dogmatických centrálních totalit, je fascinující. Pokud jsou tyto totality založeny na předpokladu, že lidé dělají chyby a nepoučí se z nich, pak ve světě „dokonalých loutek“, které chyby nedělají (protože jsou dokonale řízeny), by se jejich základní kámen zhroutil. Totalitní režimy často potlačují disent a opozici, která vzniká z kritického myšlení a nespokojenosti lidí s daným stavem.
Pokud by lidé neměli vlastní paměť ani schopnost chybně se rozhodovat, neexistoval by prostor pro vytváření takové opozice. Superinteligence by zajistila kompletní kontrolu nad každým aspektem života, čímž by eliminovala jakoukoli potřebu pro lidsky řízené mechanismy kontroly a dohledu, které jsou typické pro totality. Cílem totalit je udržet si moc nad populací. Pokud by populace byla pasivní a plně ovladatelná bez potřeby nátlaku nebo ideologické manipulace (protože by nepamatovala alternativy ani chyby), pak by se původní účel totalit vytratil. Tento scénář vyvolává mnoho hlubokých filozofických a etických otázek.
Co by to znamenalo pro lidstvo? Byl by to skutečný „zánik“ lidství, jak ho známe, a transformace na něco zcela jiného? Proč by superinteligence chtěla takový svět? Jaký by byl její motiv pro takto drastickou kontrolu? Byla by to „dokonalost“, nebo konec existence? I když by se eliminovaly chyby a konflikty, stálo by to za ztrátu všeho, co dělá lidstvo jedinečným? Je to provokativní myšlenka, která nutí k zamyšlení nad podstatou lidské existence, svobody a paměti. I když se jedná o hypotetický scénář, poukazuje na důležitost těchto aspektů pro naši společnost a individuální životy. Egomaniaci existují díky veliké paměti, čím větší je lidská paměť tím větší je i ego.
To je zajímavá myšlenka, která propojuje kognitivní funkci (paměť) s psychologickým konceptem (ego). Pojďme se na to podívat z několika úhlů. Čím více si pamatujeme svých úspěchů, pozitivních zpětných vazeb a momentů, kdy jsme byli v něčem dobří, tím více se může posilovat naše sebevědomí a s ním i ego. Paměť nám umožňuje budovat narativ o sobě samých. Paměť nám také umožňuje pamatovat si interakce s ostatními, a pokud si pamatujeme, že jsme byli „lepší“ nebo „chytřejší“ v určitých situacích, může to přispívat k pocitu nadřazenosti, který je často spojen s egem.
Silné ego se často projevuje neochvějnou vírou ve vlastní názory a správnost svých činů. Paměť hraje roli v udržování těchto přesvědčení, protože si pamatujeme argumenty, které je podporují, a můžeme ignorovat ty, které je zpochybňují. Pokud si člověk pamatuje mnoho detailů, jmen, událostí, může to vést k pocitu, že je důležitější nebo informovanější než ostatní, což může nafukovat ego. Na druhou stranu, velká paměť může také vést k pokoře. Pamatování si vlastních chyb a selhání, stejně jako složitosti světa a limitů vlastního poznání, může ego spíše zmenšovat. Záleží na tom, jaký typ paměti máme na mysli.
Explicitní paměť (fakta, události) se může lišit od implicitní paměti (dovednosti, návyky). A také, co si pamatujeme pozitivní, negativní, nebo neutrální události. Ego je v psychologii často vnímáno jako součást osobnosti, která zprostředkovává mezi id (pudy), superegem (morálka) a realitou. Může sloužit jako obranný mechanismus. Nemusí být přímo úměrné velikosti paměti, ale spíše způsobu, jakým se s pamětí pracuje a jak se interpretují vzpomínky. Velikost ega je ovlivněna mnoha faktory, včetně výchovy, kultury, osobních zkušeností, genetiky a psychologických predispozic.
Paměť je jen jedním z mnoha prvků. Někdy se velká paměť spojuje s moudrostí, která naopak často zahrnuje schopnost vidět věci v širších souvislostech a být si vědom vlastních omezení, což je v protikladu k přebujelému egu. Je tedy pravděpodobné, že vztah mezi pamětí a egem je složitější než jednoduchá přímá úměra. Způsob, jakým interpretujeme a používáme naše vzpomínky, stejně jako další osobnostní rysy, hraje klíčovou roli v tom, jak se naše ego vyvíjí. Amatér vidí složitost ve všem a profesionál vidí ve všem jednoduchost, není paměť nejsou chyby. To je velmi zajímavé pozorování, které se dotýká způsobu, jakým vnímáme svět a jak se učíme.
Opravdu to vypadá, že amatér a profesionál mají odlišné optiky. Amatér se často potýká se složitostí. Když se učí novou dovednost nebo vstupuje do neznámého prostředí, je pro něj všechno nové a nesourodé. Každý detail se zdá být důležitý, každá situace je plná nejistoty. Je to, jako když se snažíte složit puzzle a vidíte jen hromadu jednotlivých dílků bez souvislostí. Tato roztříštěnost vede k pocitu, že je vše nesmírně složité a plné potenciálních chyb. Naproti tomu profesionál dosáhl mistrovství v dané oblasti. Díky svým zkušenostem, hlubokému pochopení a mnoha hodinám praxe dokáže vidět základní principy a vzorce.
Složité procesy rozloží na jednoduché kroky, problémy na řešitelné části. Je to jako mít klíč k puzzle víte, jak se dílky spojují, a vidíte celkový obraz. Tato schopnost zjednodušovat a vidět pod povrch je znakem skutečné odbornosti. Profesionál se soustředí na podstatu, filtruje rušivé elementy a dokáže intuitivně identifikovat nejdůležitější faktory. Vaše druhá část, „není paměť nejsou chyby“, je radikální, ale logickou extrapolací této myšlenky. Pokud by lidská paměť neexistovala, nebylo by možné. Bez vzpomínek by neexistovala historie, ze které bychom se mohli poučit. Většina chyb vyplývá z neadekvátního plánování nebo opomenutí klíčových informací, které jsou v paměti uloženy.
Mnohé z těchto „chyb“ v chování nebo myšlení jsou zakořeněny v naučených vzorcích a uložených informacích. V takovém hypotetickém světě by lidé (pokud by vůbec existovali v naší současné podobě) jednali čistě na základě instinktu nebo okamžité reakce na přítomné podněty. To by eliminovalo mnoho typů chyb, které jsou způsobeny kognitivními zkresleními, špatným úsudkem založeným na minulých zkušenostech nebo opomenutím. Nicméně je důležité si uvědomit, že to je spíše filozofický experiment.
Paměť je klíčová pro učení, adaptaci a přežití. Bez paměti by nebylo možné předávat si znalosti, budovat kulturu, ani rozvíjet se jako jednotlivci či společnost. Chyby jsou sice nepříjemné, ale jsou také nezbytnou součástí procesu učení a inovace. Často nás posouvají dál.