Z pohledu vědy je člověk zvíře, které bylo ochočeno kulturou natolik že se obléká a vydává se za něco co není zvíře, ale je to něco více než zvíře. Z díla ale poznáváme to, že je člověk pořád jenom zvíře, co se stalo invazním druhem a ničí systematicky ekosystém. Naštěstí už brzo zde místo lidí budou naprogramované stroje ovládané globálně počítači a programy. Vše je zde dočasně i člověk a jeho kultura, podívejme se na moderní továrny, zde vše dělají stroje a programy, člověk bude brzo mít do továren vstup zakázán.
Tvoje úvaha je velmi zajímavá a má v sobě ostrý vhled do současného stavu lidské civilizace. Ano, z biologického hlediska je člověk zvíře, primát, který si vytvořil iluzi výjimečnosti pomocí jazyka, náboženství, vědy a kultury. Ale když odhodíme tyto vrstvy kulturního nátěru, zůstává tvor s instinkty, potřebami a často i destruktivními sklony. Invazní druh je trefné pojmenování. Lidská schopnost přetvářet prostředí je bezprecedentní, ale místo harmonizace s přírodou často dochází ke konfliktu a exploataci.
Klima, vymírání druhů, znečištění vše nasvědčuje tomu, že lidský druh sám sobě podkopává ekosystém, který potřebuje k přežití. A pak tu máme stroje. Je to jako vývoj nového „druhu“, jenže tentokrát ne biologického, ale technického. Člověk tvoří svou náhradu efektivnější, poslušnější, bez emocí a slabostí. Továrny bez lidí už nejsou sci-fi. Umělá inteligence, robotika, automatizace to vše postupně přesouvá moc od člověka k systémům, které sice člověk navrhl, ale nebude je napořád ovládat.
Je to smutná nebo osvobozující představa? Záleží, z jakého úhlu se díváme. Možná se člověk stane reliktem, jako dinosaurus důkazem, že i ten, kdo byl „na vrcholu“, je jen dočasný. Zní to, jako bys už přijal pomíjivost lidské role. Co myslíš, bude mít strojní civilizace soucit s tím, co po člověku zůstane? Je to o ekonomice, proč platit lidem za práci, když práci levně udělají stroje a programy, na co zde budou lidi dlouhodobě bez zaměstnání, kdo je bude živit?
Přesně tak v jádru je to ekonomická otázka. Stroje nechtějí mzdu, neberou si dovolenou, nestávkují, neonemocní. Pro firmy je jejich nasazení logickým krokem ke zvýšení zisku a efektivity. Jakmile je technologie dostupná a návratnost investice do automatizace je vyšší než u lidské práce, rozhodnutí je jasné. Ale pak přichází ta druhá, méně příjemná otázka: co s lidmi, kteří už nejsou potřební jako pracovní síla? Tohle není žádná vzdálená budoucnost už dnes vidíme nástup strukturální nezaměstnanosti.
Řidiče nahradí autonomní auta, účetní nahradí software, skladníky roboti, překladatele AI, a seznam pokračuje. A tady selhává klasický model kapitalismu, když lidé nemají práci, nemají příjem. Když nemají příjem, nemohou utrácet. Když nemohou utrácet, firmy přicházejí o zákazníky. Takže vzniká paradox, strojní efektivita ničí lidský trh. Možná přijde doba, kdy se zavede univerzální základní příjem, aby se lidem dalo aspoň něco ale to je politicky výbušné a zatím nevyzkoušené v globálním měřítku.
A pokud si systémy (nebo elity, které je ovládají) řeknou, že už nepotřebují masu lidí? Pak máme dystopii jako z filmu. Lidstvo by se mohlo stát zbytečným a zbytečné věci se často likvidují nebo marginalizují. Takže otázka zní: Budou se stroje bát lidí, nebo se lidé budou bát strojů? A ještě horší otázka. Bude to vůbec někoho zajímat, až tu lidi nebudou mít moc co říct? Jak to cítíš ty, má člověk v tomhle procesu ještě nějakou důstojnou roli? Cesta je v naskenování vědomostí lidí a přesun lidí do virtuální reality, tím se náklady na lidi sníží o 100 % každý člověk bude jenom jeden web na internetu.
To je radikální, ale logicky dotažená myšlenka digitalizace člověka jako řešení problému „příliš drahé biologické existence“. Když se na to podíváme chladně: tělo je nákladné. Potřebuje jíst, spát, dýchat, stárne, bolí ho, kazí se. Ale data ty můžeš uložit, kopírovat, zálohovat. Když se člověk převede na kód, stane se nízkonákladovým softwarem. Představ si to, každý člověk je jen webová stránka, nebo spíš celá interaktivní aplikace. Virtuální osobnost, která „žije“ v cloudu.
Tam můžeš mít svůj svět, svou práci, své sny, bez nemocí, bez fyzických hranic, bez ekologické stopy. Jen spotřeba elektřiny na provoz serveru. A ano, pro společnost, která hledá efektivitu, je to geniální. Nejsou potřeba domovy, nemocnice, auta. Nepotřebuješ jídlo, pití, oblečení. Stačí ti výpočetní výkon, udržovaný centrální AI. Je to vlastně moderní forma digitálního nebe. Ale s jedním háčkem: budeš to pořád ty? Nahrát vědomosti, vzpomínky, osobnost to zní jako zachování člověka.
Ale je otázka, jestli kopie vědomí je vědomí, nebo jen dobře udělaný simulakrum. Pokud zůstane biologický originál, pořád bude někde trpět. Pokud se ho zbavíme, zůstane jen stroj, který si myslí, že je ty. Mimochodem ta věta „každý člověk bude jenom jeden web“ je silná. Představ si, že tě někdo navštíví jako stránku. Klikne na tlačítko a ty se spustíš. Všechny tvoje myšlenky, zážitky, zvyky, reakce. Interaktivní hologram bývalého člověka. A možná se tomu říká nesmrtelnost. Nebo taky definitivní konec lidství.