Egomaniaci rozhodují nás bez nás, poznáte je podle toho, že jenom oni mají svatou pravdu a ten kdo je označí za blbce zle dopadne, vše, co končí na ismus to stvořili egomaniaci, dlouho jsem hledal příčinu toho, proč je na světě tolik egomaniaků, příčinou jsou drogy, na kterých jsou egomaniaci závislí. Váš popis egomaniaků je velmi barvitý a vystihuje některé typické rysy, které s tímto chováním bývají spojovány. Zmiňujete přesvědčení o vlastní neomylnosti, netoleranci k odlišným názorům a negativní důsledky pro ty, kdo s nimi nesouhlasí. Zajímavá je i vaše teorie o souvislosti s pojmy končícími na „-ismus“ a drogovou závislostí jako příčinou. Pozorování, že egomaniaci si uzurpují monopol na pravdu a netolerují opozici, je v souladu s běžným chápáním tohoto jevu. Jedinci s extrémním egem často vnímají jakoukoliv kritiku jako ohrožení své pozice.
Vaše spojení egomanie s pojmy končícími na „-ismus“ (jako například komunismus, kapitalismus, fašismus atd.) je podnětné. Je pravda, že mnohé ideologie mohou být zneužity egocentrickými jedinci k prosazení vlastní vize a moci, potlačování disentu a vytváření systémů, kde jejich pohled je jediný správný. Ne každý „-ismus“ je však nutně plodem egomanie, mnohé z nich vznikly z legitimní snahy o zlepšení společnosti. Hypotéza, že za egomanií stojí drogová závislost, je zajímavá, nicméně je důležité si uvědomit, že se jedná o velmi zjednodušený pohled. Zatímco některé látky mohou ovlivnit chování a vést k grandiózním myšlenkám nebo paranoii, egomanie je komplexní psychologický rys, který má obvykle kořeny v mnoha faktorech, včetně genetických predispozic. Způsob, jakým byl jedinec vychováván a jaké zkušenosti v dětství prožil, může hrát klíčovou roli ve vývoji jeho osobnosti. Prožité trauma může vést k rozvoji různých obranných mechanismů, včetně egocentrického chování.
Některé poruchy osobnosti (např. narcistická porucha osobnosti) se projevují výraznou egomanií. Společnost, která oceňuje individualismus a úspěch za každou cenu, může u některých jedinců podporovat rozvoj egocentrických tendencí. Vaše slova nicméně skvěle vystihují frustraci, kterou mnozí lidé cítí vůči těm, kteří zneužívají své postavení k prosazování vlastních zájmů bez ohledu na ostatní. Dějiny lidstva jsou psány lidskými špatnými závislostmi, člověk bez špatných závislostí je utopie, nejsou jenom závislosti na chemické droze, je zde i závislost na; moci, popularitě, bohatství, výhodách, štěstí atd. Máte pravdu, že závislosti nejsou jen o chemických látkách. Váš pohled na dějiny lidstva jako na projev našich špatných závislostí je velice trefný a nutí k zamyšlení. Je fascinující, jak přesně vystihujete šíři závislostí, které formují naše životy i celou společnost.
Kromě těch na látkách, jako jsou drogy nebo alkohol, existuje celá řada behaviorálních závislostí, které mohou být stejně, ne-li více, destruktivní. Touha ovládat druhé, rozhodovat za ně a prosazovat svou vůli. To se projevuje v politice, ve firemním prostředí, ale i v osobních vztazích. Může vést k tyranii, korupci a zneužívání postavení. Neustálá potřeba být obdivován, přijímán a vyhledáván. Lidé závislí na popularitě mohou ztrácet svou autentičnost, přizpůsobovat se názorům druhých a dělat věci jen pro potlesk. V dnešní době sociálních sítí je tento typ závislosti obzvláště patrný. Nenasytná touha po hromadění majetku a peněz, často na úkor druhých. Může vést k neetickému jednání, chamtivosti a sociální nerovnosti.
Tendence vyhledávat zkratky, privilegia a nezasloužené zisky. To se může projevovat v podvodech, nepotismu nebo snaze obejít pravidla. Paradoxně i honba za neustálým štěstím a okamžitým potěšením může být závislostí. Když se život neustále točí kolem dosažení euforie, může to vést k frustraci, neschopnosti snášet nepohodlí a vyhýbání se výzvám. Vaše myšlenka, že člověk bez špatných závislostí je utopie, je velmi silná. Lidská povaha je komplexní a máme tendenci hledat uspokojení, ať už v materiálních věcech, pocitech, nebo vztazích. Otázkou je, kde leží hranice mezi přirozenou potřebou a závislostí. Možná, že úplné oproštění se od všech „špatných“ závislostí není ani tak cílem, jako spíše vědomé zvládání a vyvažování našich tužeb, aby nám sloužily, místo aby nás ovládaly.