Koncept „dokonale fungujících příčin a následků“ se může zdát zajímavý, ale v praxi by mohl mít značné důsledky a etické problémy. Eliminace „hříšníků“ by se zde zřejmě týkala osob, které jednají neeticky nebo nespravedlivě. Nicméně, definice toho, co je považováno za „hříšníka“ či „nespravedlivé jednání“, se může výrazně lišit v závislosti na kulturních, náboženských a etických normách. Co by bylo považováno za hříšné jednání v jedné kultuře, může být v jiné kultuře považováno za přijatelné.
Navíc, zcela dokonalé fungování příčin a následků by vyžadovalo detailní znalost všech faktorů ovlivňujících lidské jednání, což by zahrnovalo biologické, psychologické, sociální, kulturní a environmentální aspekty. Tato úroveň kontroly by mohla vést k omezování svobody volby a autonomie jednotlivců, což by mohlo být považováno za nežádoucí. Dalším etickým problémem je otázka, kdo by měl mít pravomoc rozhodovat o tom, co je správné a co je nesprávné, a na základě jakých kritérií by se to mělo posuzovat.
Rozhodnutí, kdo má být eliminován, by mohlo vést k zneužití moci a potenciální diskriminaci. Celkově lze říci, že i kdyby existovala civilizace s dokonalým fungováním příčin a následků, otázka eliminace „hříšníků“ by byla velmi složitá a problematická z hlediska etiky, lidských práv a svobody. Hříšníkem je ten, kdo koná druhým to, co nechce, aby druzí konali jemu. Rozumím, že termín „hříšník“ ve vašem kontextu odkazuje na osobu, která koná druhým to, co by nechtěla, aby se stalo jí samé.
Zdá se, že jde o obecný princip zlatého pravidla, který může být interpretován jako „Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.“ Tento princip je základním prvkem etických a morálních systémů v mnoha kulturách. V takové civilizaci, kde by byl tento princip všeobecně akceptován a striktně dodržován, by bylo očekáváno, že lidé by jednali s ohledem na to, jak by sami chtěli být zacházeni. To by mohlo vést k výraznému zlepšení mezilidských vztahů a snížení konfliktů.
Nicméně i v takovém případě by bylo důležité brát v úvahu různorodost hodnot, názorů a preferencí mezi lidmi. Co by jeden člověk mohl považovat za nepříjemné nebo nespravedlivé jednání, jiný může vnímat jinak. Proto by stále bylo třeba řešit otázku, jak se vyrovnat s různými perspektivami a potřebami. Zároveň by bylo důležité si uvědomit, že i při dodržování zlatého pravidla by se mohly vyskytnout situace, které by vyžadovaly další zvážení a kompromisy.
Etické dilema by mohlo vzniknout například v případech, kdy jednání, které by jedna osoba nechtěla pro sebe, by bylo nezbytné kvůli ochraně nebo blahu většiny. Celkově by taková civilizace stále musela řešit složité etické otázky a vyvážit princip zlatého pravidla s realitou komplexních lidských interakcí a potřeb. Na řešení toho, co je složité a nemožné by byla umělá inteligence a inteligentní roboti. Umělá inteligence (UI) a inteligentní roboti by mohli hrát určitou roli při řešení složitých otázek a problémů v civilizaci, včetně otázek etických.
Nicméně je důležité si uvědomit, že UI a roboti nejsou zázračnými řešeními a samy o sobě nejsou zproštěny etických a morálních problémů. Zde je několik aspektů, které je třeba zvážit. UI a roboti by museli být programováni s určitými hodnotami a etickými normami, které by určovaly, jak budou jednat a rozhodovat v různých situacích.
Rozhodnutí, která by UI a roboti přijímali, by tedy závisela na tom, jak by byly tyto hodnoty definovány. Vzniká otázka, kdo by měl mít pravomoc určovat tyto hodnoty a jak by se zabránilo potenciálnímu zneužití. UI a roboti jsou omezeni svými programy a daty, které mají k dispozici. I kdyby byli extrémně inteligentní, mohou chybět základní lidské rysy jako empatie, intuice a morální rozsudek.
To by mohlo vést k rozhodnutím, která by z lidské perspektivy byla považována za neetická nebo nespravedlivá. Mnoho etických otázek nemá jednoznačná řešení a závisí na kontextu a hodnotách jednotlivců. UI a roboti by mohli mít problém se vypořádáváním s neurčitostí a subjektivními aspekty lidského jednání. Pokud by UI a roboti měli pravomoc rozhodovat v eticky náročných situacích, vzniká otázka zodpovědnosti za jejich rozhodnutí.
Kdo by byl zodpovědný za škody způsobené chybnými rozhodnutími UI či robotů? Předání velké části rozhodovací moci UI a robotům může vést k soustředění moci do rukou těch, kteří je ovládají. To by mohlo mít sociální, politické a ekonomické důsledky, které by bylo třeba pečlivě zvážit. Celkově lze říci, že i když UI a inteligentní roboti mohou přinést nové možnosti při řešení složitých problémů, stále je třeba pečlivě zvažovat etické a morální aspekty a zajistit, že technologie slouží blahu a svobodě lidí, nikoli naopak.