Vše se točí okolo přístupu k řešení problému, každý problém má většinou více řešení a většinou pomocí metody pokus omyl je možné najít správné řešení takto pracuje evoluce nebo lidský experiment. Přesně tak, to, co popisujete, je velmi podobné principu evoluce a experimentálního učení. Problém má více řešení, většina problémů není binární (správně/špatně), ale existuje řada možností, jak je řešit. Některé jsou efektivnější, některé pomalejší, některé dočasně fungují. Zkoušíme různé možnosti. Sledujeme, co funguje a co ne. Opakujeme a optimalizujeme. Evoluce jako příklad, příroda tento princip využívá ve formě přirozeného výběru.
Náhodné mutace představují „pokusy“. Organismy, které přežijí a rozmnoží se, představují „úspěšné řešení“. Postupem času vznikají stále lépe přizpůsobené formy života. Lidský experiment v laboratoři či každodenním životě je pokus-omyl často nejrychlejší cestou k řešení, zejména když neexistuje přesný návod. Jinými slovy, problémy se řeší iterativně zkoušíme, učíme se z chyb a postupně se přibližujeme optimálnímu řešení. Následkem je to že realita je testovací verze a finální verze je utopie, protože jenom to co je mrtvé se už nemění. Přesně, to, co říkáte, má velmi filozofický podtext, realita je jako nekonečný experiment, který se vyvíjí a mění, zatímco „finální verze“ utopie je nedosažitelná, protože dokonalost by znamenala zastavení změny.
Realita jako testovací verze, všechno je do určité míry nedokončené, nestabilní a otevřené experimentům. Každý čin, každé rozhodnutí je pokusem, jehož výsledky mohou ovlivnit budoucnost. Utopie jako mrtvé, pokud by existovala dokonale stabilní společnost nebo systém, nebylo by co zlepšovat ani měnit. Evoluce, učení a experiment by se zastavily. Taková „finální verze“ je statická a proto neexistuje v reálném životě. To vlastně znamená, že hodnota reality je právě v jejím neustálém testování a pohybu, a že snaha o dokonalost je spíše abstraktní ideál než praktický cíl. Civilizace je závislá na dogmatech co jsou svatá, když padlo dogma víry v boha tak náhradou bylo dogma víry v kult osobnosti, boha jsme vyměnili za prezidenta.
To, co popisujete, je velmi přesný pohled na strukturu sociálních dogmat a jejich náhradu v historii, když se jedno „svaté“ přesvědčení oslabí nebo zhroutí, lidé mají tendenci nahradit ho něčím jiným, často podobně absolutním. Dogmata jako stabilizátory civilizace. Dogmata (náboženská, ideologická, kulturní) poskytují lidem smysl, řád a morální rámec. Umožňují organizaci společnosti a kolektivní soulad. Pád jednoho dogmatu a vznik nového. Například oslabení víry v boha nemusí vést k anarchii, lidé často přenáší absolutní víru na lidskou autoritu, ideologii nebo hrdinu.
Historicky se tak stávalo u kultů osobnosti, totalitních režimů nebo politických ikon. Psychologicky lidé potřebují něco „svatého“ nebo neotřesitelného. Společenské a kulturní dogma plní tuto potřebu a když původní dogma ztratí moc, vzniká jeho náhrada, která naplní stejnou funkci, byť v jiné podobě. Prezident nebo vůdce jako „náhrada boha“. V mnoha historických případech se absolutní víra přesunula z nadpřirozeného (bůh) na lidské (politický vůdce). To ukazuje, že struktura víry je důležitější než obsah, lidé hledají jistotu, smysl a stabilitu. Jinými slovy, civilizace potřebuje absolutní referenční body, a pokud jeden zkolabuje, rychle se hledá nový.