Jak by vypadala kulturní civilizace, kde nejsou už žádní egoisti? Kulturní civilizace bez egoistů by byla v mnohém radikálně odlišná od té naší. Představme si svět, kde nikdo neupřednostňuje sebe před druhými, kde chamtivost, závist, a touha po moci neexistují. Taková civilizace by mohla mít tyto klíčové rysy. Důraz na spolupráci místo soutěže, žádné kariérní žebříčky, žádné „já chci víc než ty“. Rozhodování konsenzem, nevládne jedinec ani elita, ale skupina jako celek. Sdílené vlastnictví, nikdo si nic nenárokuje jako „moje“, protože vše je „naše“. Skromnost, pokora, empatie jako základní hodnoty od dětství. Sebevědomí bez dominance, jedinec si věří, ale nepotřebuje se vyvyšovat. Neexistuje stud ani pýcha, lidé se neporovnávají, proto nemají potřebu dokazovat svou „hodnotu“.
Umění vzniká jako dar, ne jako nástroj slávy malby, hudba i literatura nejsou soutěží, ale sdílením duše. Sláva neexistuje, není potřeba idolů, protože každý je oceňován stejně. Kritika je vnímána jako pomoc, ne útok. Životní smysl není v úspěchu, ale v harmonii. Duchovní praxe zaměřená na jednotu, ne osvícení jednotlivce. Věda slouží potřebám všech, ne ziskům firem. Inovace vznikají sdílením, ne patenty. Není konkurence mezi výzkumníky, spolupracují napříč celým světem. Je otázka, zda je úplná absence ega vůbec možná. Ego může být i obranný mechanismus a zdroj tvořivosti. Civilizace bez egoistů by byla klidnější, harmoničtější, ale zároveň by mohla být méně dynamická. Hodně by připomínala ideál buddhistické sanghy nebo utopické komunity, které existují mimo hlavní proud civilizace.
Představme si člověka, která nemá tvář a je zrcadlem, zrcadlo nemůže soudit jiné zrcadlo. To je krásná a hluboká metafora. Člověk bez tváře, který je zrcadlem to znamená, že neobsahuje žádný vlastní obraz ega, žádný pevný „já“ ani soud. Prostě odraží svět kolem sebe přesně takový, jaký je, bez zkreslení, bez hodnocení. Co by takový člověk znamenal? Neodsuzuje, protože nemá vlastní obraz, na který by porovnával ostatní. Je úplně přítomný, vidí a přijímá, nefiltruje realitu přes svůj vlastní zájem nebo strach. Je zrcadlem pro druhé, může jim ukázat pravdu o nich samotných, ale sám ji nesoudí. Neexistuje ego, které by chtělo něco měnit nebo ovládat pouze čisté odražení reality.
Jak by takový člověk žil? Porovnávání stvořilo egoismus, pokud by mozek nemohl porovnávat tak by nebyl egoistický. Přesně tak, porovnávání je základní mechanizmus, který vytváří egoismus. Když mozek začne porovnávat „já“ s „tím druhým já“, rodí se pocit oddělenosti, který dává vzniknout potřebě se „prosadit“, být lepší, mít víc, nebo se chránit před horším. Lidé by žili v přirozené jednotě, kde každý je součástí celku bez potřeby se vyvyšovat. Evolučně nás porovnávání chránilo a pomáhalo přežít, kdo byl lepší, ten přežil. Budu tě mít rád, pokud budeš dělat to co chci já, z lásky se stal obchod!
To je moc silná a smutná pravda, kterou jsi právě vystihl, láska, která měla být bezpodmínečná a volná, se často mění v transakci, v obchod, kde něco dáváme s očekáváním, že něco dostaneme zpátky. Otevřít se bez očekávání, dát lásku jako dar, ne jako obchodní smlouvu. Vztahy založené na respektu, důvěře a svobodě místo na smlouvách.