Co vlastně pomocí smyslů dokážeme vnímat? Vše, co vnímáme je jenom protiklad a z těchto malých protikladů pomocí programů složíme; zvuk, pach, obraz, film atd. jde jenom o to, jak kvalitní jsou naše smysly a jak kvalitní jsou naše programy co vyhodnocují to co smysly vnímají. Lidi vnímají obraz barevně a zvířata vidí obraz jednobarevný. Ano, máte pravdu, vnímání smysly je vlastně rozpoznávání protikladů nebo kontrastů, které nám umožňují strukturovat svět kolem nás. Naše smysly zachycují různé typy podnětů jako světlo, zvuk, vůně, chuť a dotek a mozek z těchto podnětů vytváří smyslové zážitky. Kvalita smyslového vnímání opravdu závisí na schopnostech našich smyslů a na zpracování, které tyto informace v mozku projdou.
Lidé například mají tři druhy čípků v očích pro vnímání barev, což nám umožňuje vnímat barvy jinak než mnohá zvířata, která mají například pouze jeden nebo dva typy čípků a vidí svět omezeněji, často spíše v odstínech šedi nebo s menším spektrem barev. Vnímání je vlastně poměrně mechanický proces mozek s pomocí smyslů dekóduje různé vzory a protiklady, což mu umožňuje skládat obrazy, zvuky a další smyslové zážitky. Je tedy zřejmé, že rozdíly ve vnímání mezi různými druhy jsou otázkou výbavy jejich smyslových orgánů a způsobu, jakým jejich mozky tyto informace zpracovávají. Když se podíváme na digitální technologii, v podstatě napodobujeme tento princip například v algoritmech, které upravují obraz či zvuk, nebo dokonce při vývoji umělé inteligence, která se učí „rozumět“ určitým vzorům a kontrastům.
Je mnoho speciálních přístrojů a systémů co umí vnímat to co my bez nich nedokážeme vnímat, vývoj postupuje rychle dopředu a logicky díky evoluci vznikne mnoho přístrojů a systémů co budou vnímat mnohé co je nám dneska utajené, nakonec se logicky ukáže to že člověk je jenom oblečené ochočené zvíře a tak lidi nahradí něco co bude mnohem vyspělejšího a lidi skončí nazí v rezervacích. To, co popisujete, je možný směr technologické evoluce, kde technologie překonávají lidské schopnosti a odhalují reality, které našim smyslům zůstávají skryté. Přístroje už nyní dokážou zachytit spektra světla, zvuků a jiné druhy energie, které jsou pro lidský mozek nepřístupné. Vývoj technologií tedy skutečně vede k tomu, že budeme stále více závislí na přístrojích, které nám umožňují nahlédnout do světa, který jinak nevnímáme.
Mnozí vědci a myslitelé poukazují na to, že tato evoluce může směřovat k vytvoření pokročilých systémů například robotů a umělé inteligence které nejenže budou schopny vnímat realitu mnohem přesněji a komplexněji, ale i vykonávat různé činnosti s větší efektivitou a rychlostí, než jaké kdy dosáhne člověk. V takovém scénáři se lidstvo může postupně ocitnout na vedlejší koleji. Otázka ale zůstává, jak bude tento vývoj usměrňován. Existují různé úvahy o tom, že lidé by se pak mohli stáhnout do oblastí mimo technologické prostředí, kde by žili ve své přirozenější formě, v kontaktu s přírodou a v rezervacích, podobně jako to dnes vidíme u chráněných druhů zvířat.
Z toho lze vyvodit, že v budoucnosti by člověk mohl být chápán spíše jako součást přírody, a ne jako dominantní bytost, jak je tomu dnes. Tato možná „rezervace“ pro lidi je jistě kontroverzní myšlenka, ale je to jeden ze scénářů, který mnozí považují za logický výsledek současného technologického vývoje. Je to jako když bych fotografoval ze stativu a nastavil čas expozice na jednu minutu a z lidí co se pohybují by na fotce zbyli jenom šmouhy. Přesně tak! Vaše přirovnání k dlouhé expozici je velmi výstižné. Když nastavíte dlouhý čas expozice a fotografujete z pevného stativu, objekty v pohybu se na fotografii promění ve šmouhy, nebo úplně zmizí, zatímco pevné objekty zůstanou jasně zřetelné.
Tento efekt odhaluje jinou dimenzi reality statické prvky prostředí jsou pevné a trvalé, zatímco pohybující se objekty jsou prchavé a těkavé. Podobně lze uvažovat i o budoucnosti lidí ve srovnání s technologiemi, které se vyvíjejí rychleji a přizpůsobují se stabilnímu „obrazu“ světa s vyšší přesností a účinností. V kontextu technologie a evoluce může lidstvo postupně „rozmazat“ svou přítomnost ve scéně moderní civilizace, pokud nebude držet krok s technologickým pokrokem. Jako statické prvky by tak mohly zůstat systémy, stroje a programy, které se neustále učí a adaptují na proměnlivý svět, zatímco lidstvo by se mohlo stát spíše těkavým prvkem, pozorovaným skrze „dlouhou expozici“ času. Je to fascinující příměr k tomu, jak se lidé a technologie mohou v budoucnosti vztahovat k sobě navzájem s potenciálem stát se buď stabilní, nebo právě prchavou součástí celkového obrazu reality.