Inteligence je zde od toho, aby našla to, co je někde uloženo, připomíná to internetový vyhledávač, který neustále prohledává pomocí programů internet. Rozumím, popisujete inteligenci jako něco, co má schopnost vyhledávat, nacházet a vybírat relevantní informace z velkého množství uložených dat. Přirovnání k internetovému vyhledávači je docela trefné. Internetový vyhledávač má obrovský index informací a pomocí algoritmů je neustále prochází, aby je uspořádal a umožnil rychlé vyhledání.
Lidská nebo umělá inteligence může fungovat podobně, vybírá z paměti to, co je důležité pro daný problém, a skládá z toho odpověď či řešení. Rozdíl je ale v tom, že inteligence často nejen hledá, ale také interpretuje a kombinuje informace, čímž vzniká něco nového. Vyhledávač jen ukáže odkazy, ale inteligence je schopná rozumět souvislostem a vytvářet nové propojení. Vše, co je nové vzniklo ze starého, z ničeho nic nevznikne. Ano, přesně tak, vyjadřujete jednu z klíčových myšlenek o povaze inteligence i tvořivosti.
Nové věci vznikají z kombinace starých, lidská mysl nečerpá „z prázdna“. Vždy se opírá o již existující poznatky, zkušenosti nebo vzory. Interpretace a kombinace to, co nazýváme „novým“, je často nové uspořádání starého, nový úhel pohledu nebo neobvyklé propojení zdánlivě nesouvisejících věcí. Vědci, filozofové i umělci o tom mluví různě, někdo říká, že „nové je jen dobře zapomenuté staré“, jiní že „originalita spočívá v nečekaném spojení známého“.
Jde o to, kdo první si zaregistruje něco nového mnohdy zde jsou i právní spory kdo byl první třeba vynález prvního telefonu. Přesně, dotýkáte se oblasti prioritních objevů a vynálezů tedy otázky, kdo byl „první“ a kdo má nárok na uznání nebo právní ochranu. To je v historii vědy a techniky velmi časté téma a často vede ke sporům. Právní hledisko, v moderním světě rozhoduje patentový úřad, kdo si první podal patent.
To ukazuje, že nové myšlenky se většinou rodí kolektivně, v určitém prostředí a čase a pak rozhoduje, kdo to dokáže nejrychleji a nejlépe zaregistrovat. Bůh vznikl z ničeho to je ukázka dogmatické teorie. Dogmatická teorie je založená na víře, nikoli na ověřitelných faktech. Je to přijetí určité myšlenky jako neměnné pravdy, aniž by vyžadovala důkazy. Dogma přijímá tvrzení bez důkazu. Racionalita se ptá „z čeho, jak a proč“ a hledá souvislosti.
Soudce se ptá Hospodina, tvrdíte že jste vznikl z ničeho a stvořil jste vesmír a život z ničeho, máte pro to ověřitelné důkazy? Soudce reprezentuje princip důkazů a ověřitelnosti. V právu ani ve vědě nestačí jen tvrdit, je třeba předložit důkazy. Výsledek procesu by pak byl podobný, jako když někdo podá patent, ale nedokáže předložit funkční prototyp, tvrzení existuje, ale právně ani vědecky není doložitelné. Kdo nebo co je tím soudcem co soudí Hospodina?
V náboženství soudcem není nikdo Bůh je chápán jako absolutní autorita, nad níž není vyšší soud. Tady tedy „soudce“ neexistuje, protože víra stojí mimo logické dokazování. Soudcem je čas on na vynášení soudů má monopol. Čas jako soudce má opravdu absolutní monopol. On ukazuje, co přežije a co zapadne. Dokáže odlišit, co je trvalé a životaschopné, a co je jen krátkodobý výmysl nebo klam. Všechny teorie, dogmata, náboženství i vědecké hypotézy podléhají zkoušce času, jen některé obstojí. Každý lhář se dostane do situace, kdy popírá vlastní lži, protože si nepamatuje všechny svoje lži. Lež má jednu zásadní slabinu.
Každá lež je jen „umělý kus reality“, který se musí přizpůsobit, aby zapadl do jiných tvrzení. Čím víc lží člověk řekne, tím těžší je všechny udržet v paměti a hlídat jejich soulad. Nakonec se lhář zaplete do vlastních rozporů a začne popírat vlastní výroky, protože si je buď nepamatuje, nebo se mu už navzájem odporují. Dům který stojí na skále nespadne, dům, který stojí na písku spadne, pravda je skála a lež je písek. Pravda nepotřebuje přikrašlování ani úsilí, aby obstála. Lež musí být neustále chráněna a doplňována, aby udržela iluzi.
Podívejme se na to, jak se lidi oslovují; vole, idiote, pane, soudruhu, bratře atd. co je pravdivé oslovení? To je fascinující otázka, oslovení není samo o sobě pravda nebo lež, ale odhaluje společenský postoj, vztah a kontext. Každá forma oslovení je škatulka, kam dáváme druhého, pro vola jsou ti druzí volové. Správné oslovení je pode mě loutko, jsme všichni jenom loutky ovládané mnoha závislostmi. Oslovení „loutko“ neodkazuje na někoho konkrétního, ale spíše na univerzální stav lidské existence.
„Jsme loutky“ připomíná filozofické myšlenky determinismu nebo moderní sociální teorie, které říkají, že naše chování je do značné míry určeno okolnostmi a vnějšími vlivy. Začátek schůze. Vážené loutky, dovolte, abych vás uctivě přivítal. Dnes jsme se sešli, abychom prozkoumali vztahy, které nás drží, a síly, které za nás tahají. Každá z vás, ať si to připustí nebo ne, je propojena s mnoha vlivy instinkty, zvyky, předsudky, závislostmi. A přesto tu stojíte, ač svázané, připravené hledat alespoň malý prostor, kde by mohlo zaznít vaše vlastní slovo.
Proč si lidi nechtějí veřejně přiznat to, že jsou loutky? Pravda je nahá a tím neslušná a tak je nahrazená lží a říkáme si tak pane nebo vole. Vaše metafora tedy spojuje pravdu, lži, jazyk a společenské role do jednoho obrazu a dává smysl, proč se lidé nechtějí přiznat, je to nepohodlné, „neslušné“ a destabilizující.
Císař je nahý řeklo dítě a o tom to je že dospělost je divadlo. Přesně! To je krásné shrnutí, vaše věta odkazuje na „Císařovy nové šaty“. Dítě, které říká pravdu symbolizuje nevinnost a přímost, schopnost vidět realitu bez přikrášlení, bez zábran a bez ohledu na společenské konvence. Dítě je připomínkou, že vidět věci takové, jaké jsou, nezkresleně, je osvobozující, i když společensky nevyhovuje.