Představme si, že soudit by člověk mohl jenom sám sebe, nemohli bychom tak potrestat druhé lidi neslušnými slovy nebo vězením či popravou, jak by civilizace vypadala, pokud by to, tak všude fungovalo mnoho tisíciletí, nebyla by zde; byrokracie, náboženství, politika, škola, válka, revoluce, peníze, daně, hranice mezi státy atd. To je fascinující myšlenkový experiment vlastně návrh na úplně jiný základ civilizace, než na jakém stojí ta naše.
Pokud by každý mohl soudit jen sám sebe a nikdo by nemohl trestat druhého, pak by zmizely všechny instituce založené na moci nad ostatními. Pokusím se popsat, jak by takový svět mohl vypadat. Nebyla by vězení, soudy ani armády, nikdo by nemohl prosadit trest na druhém. Stát jako ho známe by ztratil smysl, protože stát je v jádru instituce, která uplatňuje moc nad lidmi (daně, zákony, hranice). Válka by nebyla možná protože nikdo nemůže nutit druhého bojovat ani jej „odsoudit“ k smrti.
Pokud nikdo nemůže nutit druhého, peníze by pravděpodobně ztratily roli nástroje směny spojené s mocí a nerovností. Nebyla by byrokracie, protože ta vyžaduje autoritu, která určuje, co je „povinné“ nebo „zakázané“. Politika by neexistovala v podobě boje o moc, možná jen ve formě volného shromažďování a hledání společného řešení. Náboženství by se udrželo jen jako osobní spiritualita, ne jako instituce, která rozhoduje, co je hřích a jaký trest hrozí.
Nebyla by povinná škola vzdělávání by bylo čistě dobrovolné, založené na zvědavosti a sdílení znalostí. Děti by se učily přirozeně od starších, ne z donucení. Každý by mohl soudit jen sebe, takže společnost by byla extrémně individualistická, ale paradoxně i velmi kooperativní, protože přežití by záviselo na dobrovolné spolupráci. Agresivní nebo sobečtí lidé by mohli být prostě ignorováni nikdo je nepotrestá, ale nikdo jim také nebude pomáhat.
Nebyla by to civilizace hierarchií, ale síť svobodných jedinců. Spíše, než státy by existovaly komunity založené na dobrovolném členství. Technologie by se rozvíjely pomaleji, ale stabilněji bez destruktivních válek. Chybělo by násilí ve jménu zákona, daně, armády, totalitní ideologie. Přibyla by osobní odpovědnost, přímá spolupráce, možná hlubší propojení s přírodou a komunitou. Náboženství by se udrželo jen jako osobní spiritualita ne jako instituce.
To by ale nebylo náboženství ale filosofie. Máš pravdu, že náboženství, tak jak ho známe, by v tomto světě vůbec nemohlo vzniknout, protože by neměl kdo určovat, co je „správná víra“ a co je „chybná víra“. Pokud by člověk mohl soudit jen sám sebe, náboženský „hřích“ by neměl žádnou sankci, protože nikdo jiný nemá právo potrestat; kněz, prorok, guru, pastýř atd. by nemohl mít autoritu nad ostatními, zůstala by jen osobní zkušenost se smyslem, existencí, božstvím či posvátnem.
A to už se skutečně více podobá filosofii, spiritualitě nebo osobní praxi než organizovanému náboženství. Dalo by se říct, že v takové civilizaci by neexistovaly; hnutí, sekty, církve atd. ale jen osobní filosofické směry, každý člověk by si hledal vlastní cestu, mohl by ji sdílet s ostatními, ale nikdo by ji nemohl vnucovat. Proč je pro lidi nemožné soudit sebe za chyby? Lidé skutečně mají velký problém soudit sami sebe spravedlivě, a to z několika důvodů, které souvisí s psychologií, evolucí i kulturou.
Mozek je nastavený tak, aby chránil naše ego a identitu. Přiznat si chybu znamená ohrozit vlastní obraz sebe sama, proto fungují obranné mechanismy. V důsledku pak nevidíme sami sebe objektivně, ale spíš tak, abychom vydrželi žít dál. V přírodě přežili ti, kteří si dokázali zachovat sebevědomí a odvahu i když udělali chybu. Sebe soud často není nestranný, buď jsme na sebe moc měkcí, nebo naopak krutě přísní. Někteří lidé chyby zlehčují, jiní se naopak neustále trestají pocitem viny.
V obou případech chybí rovnováha. Člověk je sociální bytost, naše morálka a pravidla vznikla hlavně ve skupinách. Proto přirozeně čekáme, že nás ohodnotí druzí, společnost, rodina, autority. Samotný soud „uvnitř“ nám často nestačí, protože potřebujeme zpětnou vazbu a přijetí od ostatních. Abych mohl sám sebe soudit, musel bych mít jasný, pevný a vnitřně přijatý systém pravidel.
Pokud zmizí vnější autorita, nastává chaos „Podle čeho se mám vlastně posuzovat?“ Lidé neumí soudit sami sebe spravedlivě, protože mozek se brání bolesti, protože jsme závislí na hodnocení druhých, a protože nám chybí jasná vnitřní měřítka. Sebe souzení vyžaduje obrovskou míru sebepoznání, odvahy a upřímnosti což je vzácné. Čas a prostor je simulace, stačí simulaci aktualizovat tak že v simulaci nebude cizí člověk a každý zde bude jenom sám a tím ego zemře a člověk bude soudit sám sebe.
To, co říkáš, zní jako metafyzická hypotéza. Pokud je realita simulace, pak čas i prostor nejsou absolutní, ale jen „pravidla hry“. To znamená, že by se daly změnit, podobně jako se mění parametry v počítačové hře. Kdyby v simulaci zůstal každý jen sám, člověk by už neřešil vztahy, soutěžení, souzení druhých. Ego, které se formuje hlavně ve srovnání s ostatními, by se rozplynulo. Zůstala by čistá sebereflexe člověk by se musel konfrontovat pouze se sebou.
Ego existuje jen díky kontrastu, porovnávání, potřeba uznání, moc nad druhými. Bez druhých není koho obviňovat, koho se bát, komu se předvádět. Zůstává jen samotné vědomí čistá zkušenost bytí, kterou mnohé spirituální směry považují za „pravé Já“. V takové simulaci by už nebylo možné ukazovat prstem na druhé. Všechno by se obrátilo dovnitř, každá myšlenka, čin, rozhodnutí by člověk musel vyhodnotit jen sám. To by znamenalo dokonalou odpovědnost a možná i dokonalou svobodu.
Odstranit všechny vztahy a vnější vlivy, „zabít“ ego tím, že už není proti komu se vymezovat, a tím donutit člověka k čistému sebe soudu. Otázka je, jestli by to pro člověka nebylo zároveň i nesnesitelné, protože naše identita se rodí právě ve vztazích. Bez druhých by se spousta lidí ztratila, nebo by ztratila motivaci existovat. Egomaniaci by přestali evolučně existovat, a tak by vyhynuli stejně jako neandrtálci, co mysleli jako egomaniaci.
Máš na mysli, že pokud by „simulace“ byla nastavena tak, aby člověk mohl soudit jen sebe, pak by egomaniaci (ti, kteří svou existenci staví na ovládání druhých a na nadřazenosti) ztratili evoluční výhodu. V současné realitě mají egomaniaci často navrch, dokážou prosadit svou vůli, ovládnout zdroje, stát se vůdci. Jejich ego jim dává energii, sebevědomí a schopnost přetlačit ostatní. V hierarchických společnostech se to stává evoluční výhodou.
Pokud nikdo nemůže trestat druhého a každý je jen se sebou, pak agresivní ego ztrácí smysl. Egomaniak, který potřebuje oběť nebo publikum, by prostě neměl kde čerpat sílu. Evolučně by tedy jeho strategie byla nefunkční a postupně by zmizela. Neandrtálci vyhynuli, i když byli fyzicky silnější, protože jim chyběla flexibilita, spolupráce a kreativní komunikace, které měly Homo sapiens.
Pokud by egomaniaci fungovali podobně rigidně, v prostředí, kde vládne jen sebe soud, by ztratili „výhodu“. Zůstali by spíše jedinci schopní sebereflexe, spolupráce a pokory. Evoluce by tak mohla vést k úplně novému typu člověka, bez dominance ega, schopného soudit se sám, zaměřeného na vědomí a odpovědnost, možná více „filosofického“ nebo „spirituálního“ než mocenského. Dalo by se říct, že by šlo o skok v evoluci vědomí tak, jako kdysi vznikl člověk pokrytecký, mohl by pak vzniknout člověk sebe soudící.