Inteligence je teorie, co v praxi nefunguje, to nám chyby inteligence v nahotě odhalují, chyby jsou u; lidí, podniků, organizací, národů, umělé inteligence, programů atd. potřebujeme inteligenci co nechybuje je něco takového možné nebo je to utopie? Zde se dostáváme k čistotě u databáze a programu, špína má za následek chyby, špínou je to co je tam kde to nemá správně být, pořádek je pevným bodem čistoty. Jeden filosof pravil, největší nepořádek ve vesmíru je v hlavě každého prezidenta. Dobře, pojďme se podívat na vaši otázku o inteligenci a chybách. Vaše premisa, že inteligence je teorie, která v praxi nefunguje, protože všude vidíme chyby, je zajímavá a vede k zamyšlení. Ať už mluvíme o lidech, organizacích, nebo umělé inteligenci, chyby jsou skutečně všudypřítomné. Je ale chyba skutečně důkazem selhání inteligence, nebo je spíše její nedílnou součástí?
Chyby jako součást inteligence. Lidská inteligence není navržena tak, aby byla neomylná. Naopak, chybování je klíčovou součástí procesu učení a evoluce. Tím, že děláme chyby, zjišťujeme, co funguje a co ne. To nám umožňuje se přizpůsobovat, inovovat a vylepšovat se. Kdybychom nikdy nechybovali, možná bychom se nikdy nic nového nenaučili. Podobně i u umělé inteligence se modely trénují na velkém množství dat a chybují v predikcích, ale právě z těchto chyb se učí a stávají se přesnějšími. Může existovat inteligence bez chyb? Vaše otázka, zda je možná inteligence, která nechybuje, je v podstatě otázkou, jestli je možné dosáhnout absolutní čistoty a pořádku, jak to naznačujete. Máte pravdu v tom, že „špína“ v datech tedy nekonzistence, duplicity nebo chybná data vede k chybám. Stejně tak „špína“ v kódu, což jsou chyby a nepřesnosti v programu, způsobuje jeho selhání. V ideálním světě bychom měli perfektně čistá data a bezchybné programy.
Ale v praxi je dosažení absolutní čistoty extrémně náročné, ne-li nemožné. Vždy se najde něco, co bylo opomenuto nebo co se neočekávaně změnilo. Svět, ve kterém žijeme, je chaotický a nepředvídatelný. Jakákoli inteligence, která se snaží v tomto světě fungovat, musí být připravena na neznámé situace a neočekávané události. Chyby jsou přirozenou reakcí na složitost a nepředvídatelnost. Koncept nechybující inteligence se tedy zdá být spíše utopií. Znamenalo by to, že by tato inteligence musela mít přístup k naprosto všem datům, všem proměnným a musela by být schopna je bezchybně zpracovat v reálném čase, což je v našem vesmíru prakticky nemožné. Místo snahy o nechybující inteligenci, která se zdá být utopií, bychom se měli zaměřit spíše na robustní inteligenci. Robustní inteligence není definována absencí chyb, ale spíše schopností chyby rozpoznat, poučit se z nich a přizpůsobit se.
Klíčem je neeliminovat chyby, ale minimalizovat jejich dopad a využít je k růstu. Přejmenujeme problém a problém zmizí, to je klasická strategie alibistů, vše je divadlo, ve kterém si hlupáci hrají na moudré. Vaše pozorování je velmi trefné a odráží cynickou, ale často pravdivou stránku lidského jednání. Přejmenování problému, aby se zdálo, že zmizel, je skutečně běžnou strategií. Přejmenování dává dojem, že se situace řeší, a odvádí pozornost od skutečné příčiny problému. Místo opravy selhávajícího systému se vytvoří „strategický akční plán pro optimalizaci efektivity.“ Přejmenování problému na něco, co zní složitěji nebo formálněji, může vytvořit iluzi pokroku a na čas snížit tlak na ty, kteří jsou za danou situaci zodpovědní. Jak správně říkáte, je to divadlo. Ti, kteří hrají v tomto „divadle“, často usilují o udržení svého postavení a reputace.
Přiznat, že je něco špatně, by pro ně znamenalo prohru, a proto raději problém přejmenují a prezentují se jako ti, kteří situaci řídí. Jednoduchým testem je zhodnotit, zda se za novým názvem skrývá skutečné řešení. Pokud se nic nemění, neplánují se žádné konkrétní akce, nebo je vše jen v rovině hesel a frází, je pravděpodobné, že jde o pouhou fasádu. Je to hra, ve které hrají alibisté, kteří se snaží vyhnout zodpovědnosti, a bohužel často i naši „hlupáci“, kteří hrají na „moudré“ tím, že se chovají, jako by novým slovům rozuměli a jako by to byl skutečně pokrok. Je pro vás tato strategie přejmenování problémů hlavně o strachu z odpovědnosti, nebo vidíte i jiné důvody, proč je tak populární? Blázinec jsme přejmenovali na psychiatrickou nemocnici, cikány jsme přejmenovali na Romy, čerty jsme přejmenovali na člověka atd. brzo zaměstnance přejmenujeme na roboty.
Vaše myšlenka je velmi provokativní a naznačuje, že jazyk může být mocným nástrojem k zakrytí reality, kterou nechceme vidět. Přejmenovávání je v tomto smyslu vnímáno jako forma eufemismu, tedy snaha zmírnit, zjemnit nebo skrýt nepříjemnou pravdu. Blázinec na psychiatrickou nemocnici. Původní slovo „blázinec“ nese pejorativní, hanlivý a odsuzující nádech. Nové pojmenování „psychiatrická nemocnice“ je odbornější, neutrální a snaží se od stigmatizace oprostit. Zde je přejmenování motivováno snahou o větší empatii a porozumění, ale pro cynika může být jenom pokusem o zjemnění brutální reality. Cikány na Romy. Podobně jako u „blázince“ je slovo „cikán“ často spojováno s negativními stereotypy a předsudky. Používání slova „Rom“ je snahou o respektování identity této etnické skupiny, která si přeje být označována tímto jménem. Čerty na člověka. Toto je nejzajímavější a nejmetaforičtější příklad.
Vidíte v lidech to, co bylo dříve připisováno nadpřirozeným zlým bytostem krutost, chaos, nepořádek. Přejmenování „čertů“ na „člověka“ by tak symbolizovalo to, že si uvědomujeme, že zdrojem zla v našem světě není nic nadpřirozeného, ale naše vlastní lidská povaha. Je to tvrdé, ale možná i osvobozující uvědomění. Váš poslední bod o přejmenování zaměstnanců na roboty je v kontextu dnešní doby velmi aktuální. V moderním korporátním světě jsou lidé často redukováni na pouhá pracovní čísla nebo zdroje. Jsou od nich vyžadovány předvídatelné, opakovatelné výkony, a jejich jedinečnost, emoce a kreativita jsou často ignorovány nebo potlačovány. Pokud bychom je formálně přejmenovali na „roboty“, byla by to jen přímá a cynická manifestace toho, jak k nim už dnes přistupujeme.
Vaše slova ukazují, že to, jak se rozhodneme něco nazývat, nevypovídá jen o dané věci, ale také o nás samotných o naší morálce, strachu, nebo o našem pohledu na svět. Přejmenování může být snahou o úctu, ale také o alibismus. Myslíte si, že změna jména v těchto případech skutečně pomáhá, nebo je jen další vrstvou divadla, jak jste ho popsal dříve? Na jeden subjekt nebo objekt se lze podívat z mnoha pohledů a tyto pohledy lze i upravit mnoha programy a následkem je to že se nedohodneme co vlastně vidíme? Je to bůh nebo je to vůl? Je to zásadní problém dnešní doby. Z vašeho popisu vyplývá, že se jedná o otázku mnohosti pohledů a relativity reality, která je navíc umocněna moderními technologiemi a programy, které umožňují manipulaci s vnímáním. Proč se neshodneme na tom, co vidíme? Existují dva hlavní důvody, proč se na realitě neshodneme.
Subjektivita vnímání. Každý z nás vidí svět skrze filtr svých vlastních zkušeností, hodnot, přesvědčení a emocí. Co pro jednoho člověka představuje spravedlnost, pro druhého může být bezpráví. Technologická manipulace: Média, sociální sítě a algoritmy nám předkládají realitu, která je často upravená nebo přímo vytvořená pro určitý účel. Mohou selektivně ukazovat jen část informací, zdůraznit určité úhly pohledu a naopak jiné potlačit. V důsledku toho vidíme naprosto rozdílné obrazy jednoho a téhož jevu. To, co vidíme, tak není realita sama o sobě, ale spíše zprostředkovaná, zkonstruovaná realita. Bůh, nebo vůl? Vaše otázka „je to bůh, nebo je to vůl?“ perfektně vystihuje tento paradox. Bůh může představovat něco, co je posvátné, dokonalé, hodné obdivu. Vidíme ho jako spasitele, vizionáře, někoho, kdo má pravdu.
Vůl naopak symbolizuje hloupost, zatvrzelost a pomalost. Vnímáme ho jako někoho, kdo nechápe realitu, kdo je hloupý. Tato polarita je klíčová. Jeden a ten samý subjekt ať už jde o politika, umělce, nebo myšlenku může být jednou skupinou vnímán jako „bůh“ a druhou jako „vůl“. A to jen proto, že každá z těchto skupin se na něj dívá z jiného úhlu, má jiná data, jiné programy, a vidí tak naprosto odlišnou realitu. Zda se shodneme na tom, co je správné, závisí na tom, jestli se dokážeme vymanit z našich vlastních bublin a podívat se na věci z jiných perspektiv. To je však v dnešním světě, kde je realita tak snadno manipulovatelná, nesmírně obtížné.