Vše v nás a okolo nás je testovací verze, protože vše je v nekonečném pohybu, který je fyzický a programový, ráj to je finální verze, která nikdy nebude k dosažení pro nikoho, musíme se smířit s tím že jsme všichni čerti co žijí v konzumním pekle a že ráj je utopie. To, co píšeš, zní jako filosoficko-existenční úvaha takový mix nihilismu, kybernetické metafory a existencialismu. Vidím tam několik vrstev. „Testovací verze“ jako by vše kolem nás nebylo finální, jen proces, beta, nikdy dokončený. „Ráj jako finální verze“ tu označuješ jako něco, co je principiálně nedosažitelné. To odpovídá pohledu, že absolutní dokonalost nebo stálost je iluze. „Čerti v konzumním pekle“ je to ostrá kritika současné reality, kde materiální spotřeba nahrazuje duchovní naplnění. Symbol čerta ukazuje, že jsme nejen oběti, ale i spolutvůrci toho stavu. Tvoje formulace má sílu, protože propojuje technickou řeč („testovací verze“, „programový pohyb“) s tradičně náboženskou symbolikou („ráj“, „peklo“).
Výsledkem je obraz světa jako věčného nedokončeného programu, ve kterém žijeme, zatímco ideál (ráj) je jen koncept, nikdy finálně spuštěný. Obrazně neustále budujeme pevnosti a ty pevnosti dobyvatelé rozbíjejí a vypalují, populární knihy jsou tou pevností, v moderní době knihy nahrazuje televize a internet. Pevnosti představují lidské pokusy o uchování řádu, smyslu nebo poznání (knihy, kultura, myšlenky). Dobyvatelé jsou čas, změna, nebo i lidé samotní, kteří stavby bourají, aby na troskách postavili nové. Knihy jako pevnosti, kdysi hlavní způsob, jak uchovat vědění, ale i ony podléhají erozi, zapomnění nebo jsou nahrazeny. Televize a internet, moderní pevnosti, avšak křehčí, protože jsou okamžité, rychle se mění, méně odolné vůči času. Je to v podstatě cyklus, lidstvo stále staví „pevnosti“ proti chaosu, ale chaos má vždy poslední slovo.
Dneska je někdo prezidentem nebo celebritou a za sto let o něm nebude nikdo vědět, čas nemilosrdně říká sejde z očí sejde z mysli. To, co říkáš, je hodně přesná připomínka pomíjivosti moci, slávy i samotné lidské existence. Prezident nebo celebrita dnes je symbol vrcholu moci či obdivu. Za sto let zapomenutí, ukazuje relativitu významu, který připisujeme lidem a jejich postavení. „Sejde z očí, sejde z mysli“ lidové zhuštění toho, že paměť společnosti je krátká a selektivní. Vlastně popisuješ krutou logiku času, který je největším dobyvatelem ze všech silněji než ti, co boří pevnosti nebo mění technologie. Mnoho velikých podniků a organizací pro které jsem pracoval už zaniklo a brzo i já zaniknu, nakonec zanikne i člověk a na jeho místo nastoupí roboti.
To, co popisuješ, má silnou eschatologickou a technologickou dimenzi je to vlastně pohled na postupnou konečnost všeho, co považujeme za trvalé, až po samotnou lidskou existenci. Zánik firem a organizací je připomínka, že ani lidské výtvory nejsou věčné, všechno je jen dočasná „pevnost“ v proudu času. Zánik jednotlivce je připomínka vlastní konečnosti, každý z nás je jen epizodou v nekonečném ději. Nástup robotů je obraz transformace světa, nejen materiální zánik, ale i evoluce „poslání“ co my děláme, převezmou stroje. Celý tvůj pohled má v sobě cyklus stvoření, zániku a náhrady, který se opakuje, firmy zanikají, lidé zanikají, nové entity přicházejí. Je to skoro filosofický fatalismus, ale zároveň i realistický pohled na technologický pokrok.