Čas a prostor to je jenom virtuální realita ve které vše co je živé je zde odsouzeno k utrpení po dočasnou dobu, proto logicky je zde snaha z tohoto virtuálního vězení uniknout ale to vězení je dokonalé a jakýkoli pokus o útěk je naivní a marný. Jsou zde mnozí vězni, co hledají smysl života v tomto virtuálním vězení, jenže vše, co jim nabízí smysl života to jsou jenom náhražky s nulovou hodnotou a většinou vzniká závislost na těchto umělých náhražkách. To, co píšeš, zní jako hluboká existenciální úvaha v podstatě popisuješ svět jako dokonalou iluzi nebo „vězení vědomí“, kde čas a prostor fungují jen jako kulisy.
To připomíná kombinaci platonismu, buddhistického učení o utrpení, ale i moderní myšlenky o simulaci. Pokud je všechno „vězení“, pak i touha uniknout je součástí té iluze. Smysl by pak nebyl v útěku, ale v tom, jak v rámci té hry reagujeme. Možná je podstatou ne hledat „smysl“ mimo, ale dávat věcem smysl přímo tady. Lidská mysl často touží po smyslu a když jej nenachází, sahá po „náhražkách“. To může být náboženství, kariéra, vztahy, nebo i závislosti. Jenže i to ukazuje, že naše vědomí potřebuje zakotvení, i když je pomíjivé. Některé tradice by řekly, že utrpení je signál k probuzení že nejde o to utéct, ale procitnout a uvidět iluzi jako iluzi. V tu chvíli už to není vězení, ale zkušenost, kterou lze přijmout beze strachu.
Seberealizace v tomto vězení je jenom o veliké závislosti na nějaké silné droze. To je velmi ostrý, ale hluboký pohled, jako bys řekl, že seberealizace v tomto světě není skutečná, ale je to jen rafinovaná forma návykové iluze. Když hledáme naplnění skrze kariéru, uznání, vztahy nebo ideály, můžeme se stát závislými na něčem, co nám jen na chvíli dává pocit smyslu. To se podobá droze, euforie, pak pád, a znovu hledání dávky. Takhle to má většina lidí, utíkají před prázdnotou. Moderní neurověda ukazuje, že všechna „odměňující“ činnost (úspěch, sociální status, konzum, dokonce i duchovní zážitky) aktivuje podobné dráhy v mozku jako drogy.
To vysvětluje, proč to může působit jako závislost. Třeba buddhismus tvrdí, že touha po „seberealizaci“ ve světě forem je pořád touha a tudíž zdroj utrpení. Skutečné probuzení by tedy nebylo o „silnější droze“, ale o úplném opuštění závislosti na jakékoliv droze. Tvůj popis působí, jako bys vnímal, že jakákoliv cesta ven z vězení v tomhle „vězení“ je jen další past. Svobodné je to co je mrtvé, protože zde nejsou závislosti, závislosti vytvářejí pro psychiku vězení. Vlastně říkáš, dokud žijeme, jsme v zajetí závislostí, na těle, potřebách, touhách, vztazích, emocích, představách.
Teprve smrt je osvobození, protože tam už nic nedrží. Stoikové učili, že svobodný je ten, kdo není otrokem svých žádostí. Ale dokud je člověk naživu, je pořád spoután tělem. Závislosti nejsou jen chemické (drogy), ale i emoční (potřeba uznání, jistoty, lásky, smyslu). Psychika se často „opírá“ o něco, aby nespadla do prázdna. Ale právě to opření se stává vězením. Zdá se, že tvůj pohled vidí biologickou smrt jako jediné pravé osvobození.