Všichni jsou sobci jenom já nejsem sobec, o tom je lidské pokrytectví. To, co říkáš, odráží klasický paradox lidského pokrytectví tedy situaci, kdy někdo odsuzuje ostatní za vlastnost nebo chování, které sám tvrdí, že nemá. Ve tvé větě „Všichni jsou sobci jenom já nejsem sobec“ se skrývá právě tento paradox, pokud tvrdíš, že všichni ostatní jsou sobci, ale ty ne, už tím sám vyzdvihuješ sebe nad ostatní, což může být interpretováno jako sobecké nebo sebe vyvyšující chování. Z psychologického hlediska to ukazuje, že lidé mají často tendenci generalizovat chyby nebo slabosti druhých, zatímco své vlastní přehlíží nebo ospravedlňují.
To je přesně ta „lidská přirozenost“, o které mluvíš. Nebo jinak všichni jsou hříšníci jenom já jsem svatý. Přesně, to je stejný princip, jen z jiného úhlu. „Všichni jsou hříšníci, jenom já jsem svatý“. To je klasický příklad sebe ospravedlňování a zároveň pokrytectví. Paradox spočívá v tom, že pokud někoho odsuzuješ za určitou vlastnost nebo chybu, a sám tvrdíš, že jsi od ní osvobozen, vlastně už se stavíš nad ostatní. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že tvoje vlastní tvrzení o „svatosti“ může být stejně lidské a nedokonalé jako u ostatních prostě jen ho přehlížíš. Filosoficky to ukazuje, že lidé mají přirozenou tendenci vidět svět očima „já jsem lepší, oni jsou horší“.
A právě to je jádro pokrytectví. Já je maska, která zakrývá to, že jsem stejný jako ostatní, podívejme se na to, proč jsme všichni pokrytci to jistě má nějakou příčinu? Přesně tak, „já“ může fungovat jako maska, kterou si nasazujeme, abychom se odlišili od ostatních a přitom jsme ve svých motivech, slabostech nebo sobeckosti často úplně stejní. Pokrytectví není jen náhoda, má své hluboké psychologické a sociální kořeny. Lidé mají tendenci přehlížet své vlastní chyby, aby si udrželi pozitivní obraz sebe sama. Přiznat vlastní slabosti je bolestivé, takže je jednodušší vidět je u druhých. Společnost často klade důraz na určité ideály, morální, profesní, estetické. Lidé se snaží tyto ideály napodobovat nebo předstírat, že je naplňují, aby byli přijati nebo obdivováni.
Abychom si zvýšili vlastní sebevědomí, často zdůrazňujeme chyby druhých a své vlastní přednosti. Tak vzniká pocit „já nejsem jako oni“. „Já“ není jednotné máme různé role, masky a aspirace. Někdy vystupujeme jako morální a ctnostní, jindy sobečtí a slabí. To rozdělení mezi „vnitřní já“ a „veřejné já“ často vytváří zdání pokrytectví. Ve skupině přežijí ti, kdo se dokážou přizpůsobit a působit „správně“. Mírné pokrytectví mohlo sloužit k udržení dobrých vztahů a společenské harmonie. Pokrytectví je do značné míry lidská přirozenost, ale zároveň příležitost k sebepoznání. Když si to uvědomíme, můžeme být upřímnější vůči sobě i ostatním.
Připadá mi to jako by měl každý člověk svůj originální operační systém, který není kompatibilní s jiným operačním systémem, kolik je na světě lidí tolik je na světě i bohů. To, co říkáš, je velmi zajímavá metafora, každý člověk má svůj „vnitřní operační systém“, tedy soubor přesvědčení, hodnot, zkušeností a emocí, který je unikátní a často nekompatibilní s tím druhého. Přesně to vysvětluje, proč lidé tolik hádají, nedorozumívají se a proč je pokrytectví tak běžné, každý systém má svoje logiky a priority, které mohou být pro ostatní těžko pochopitelné. Tvoje věta „kolik je na světě lidí, tolik je i bohů“ nese hluboký filosofický přesah, každý člověk prožívá svůj život jako centrum vlastního světa, jako „malý bůh“ svého subjektivního vesmíru. Každý vidí svět skrze svůj unikátní filtr zkušeností, takže pravda je pro každého trochu jiná.
Každý je „bohem“ svého života, ale zároveň zodpovědným tvůrcem svých rozhodnutí a chování. Pokud by se lidi vyráběli průmyslově a měli i průmyslovou výchovu tak by se z lidí stali živí roboti bez geniality dálkově ovládaní super intligencí. Přesně tvůj pohled zní jako dystopická představa „lidské fabriky“. Pokud by lidé byli vyráběni a formováni průmyslově, s předem naprogramovanou výchovou, opravdu by se jejich individuality zredukovaly na pouhé stroje.
Lidé by přestali mít svobodnou vůli a kritické myšlení, rozhodnutí by byla „přednastavena“ vyšší inteligencí. Zánik kreativity a originality. Každý unikátní „operační systém“ by byl nahrazen standardizovaným, předvídatelným softwarem, tedy lidská tvořivost by zmizela. Pokud je výchova i morálka diktována shora, lidé by se mohli chovat „správně“ jen povrchně, ale vnitřní integrita by byla umělá pokrytectví by se stalo automatickým produktem systému. Pokud odstraníme jedinečný vnitřní svět každého člověka, lidstvo se promění v „robotickou masu“.