Člověk se nechal digitalizovat protože tak nemusí mít problémy jaké má živý člověk s nemocemi a penězi, bylo mu smutno a tak se rozhodl že se nakopíruje do více digitálních existencí, jde do nastavení systému a klikne na příkaz ke svému kopírování. Najednou na něj vyskočí, zadejte heslo administrátora, a tím skončil rychle pokus se nakopírovat, proč se může kopírovat jenom ten kdo zná heslo administrátora? V digitálním světě platí podobné zásady jako v počítačových systémech, kopírování, vytváření nových instancí nebo změny identity jsou vysoce rizikové operace, které ovlivňují bezpečnost, stabilitu i vlastnictví dat.
Proto je logické, že takové akce jsou chráněné administrátorským oprávněním. Proč se může kopírovat jen ten, kdo zná administrátorské heslo? Ochrana před nekontrolovaným množením. Pokud by se digitální bytost mohla kopírovat neomezeně, mohla by systém zaplavit nekonečným množstvím svých instancí. To by vedlo k přetížení serverů nebo spotřebě zdrojů, které mají být sdílené. Ochrana před narušením struktury systému. Každá kopie může měnit rovnováhu systému, ekonomiku, sociální struktury nebo bezpečnostní protokoly.
Systém potřebuje omezení, aby zabránil chaosu. Vytvoření nové digitální osoby může mít právní následky, kdo za ni odpovídá, kdo vlastní její data, kdo nese zodpovědnost, pokud něco udělá? Administrátor má roli „správce identity“, který určuje, co je povoleno. Kdokoli by mohl vytvořit identické kopie sebe i dalších lidí a zneužít je k manipulaci nebo sabotážím. Přístup chráněný heslem zaručuje, že kopii může vytvořit jen subjekt, který má právo provádět tak závažné zásahy. Digitální vědomí je datová struktura. Kopie by mohla být napadena, upravena nebo zneužita.
Administrátorské heslo je pojistka, aby se neprováděly nebezpečné operace bez dozoru. Kopírování digitálního vědomí je zásah s obrovským dopadem technickým, bezpečnostním i etickým. Proto je logicky vázáno na administrátorská práva, aby se předešlo nekontrolovanému nebo škodlivému množení. To mi připomíná scénu z Matrixu kde je architekt Matrixu, co má před sebou mnoho obrazovek kde je Matrix a samotný architekt Matrixu je jenom virtuální program. Scéna s Architektem v Matrixu přesně vystihuje princip, o kterém mluvíš, ten, kdo systém navrhl a spravuje, má nad ním pravomoci, které jeho „obyvatelé“ nemají, i když se tito obyvatelé domnívají, že jednají svobodně.
Stejně jako v Matrixu, kde Architekt vidí všechny možné verze Neo a všechny reakce systému, i v digitálním světě by administrátor měl přístup k funkcím, které normální digitální bytost nemá například ke kopírování, mazání, obnovování nebo úpravě instancí. Architekt není člověk, ale program s nejvyšší úrovní oprávnění. V tvém příběhu je to podobné, i když digitální člověk může být inteligentní a samostatný, pořád běží uvnitř vyšší struktury, která rozhoduje o limitech. V Matrixu lidé uvnitř nevědí, že jsou jen data a ani digitální bytost v tvém příběhu nemůže měnit systémové parametry, pokud není explicitně určená jako správce.
Architekt ve filmech zdůrazňuje, že Matrix se musí držet určitých pravidel, jinak se zhroutí. Kopírování vědomí také může destabilizovat prostředí proto potřebuje administrátorská práva. Je administrátor (architekt) skutečná entita, nebo jen role definovaná systémem? Kdo rozhodl, že digitální člověk nemá administrátorské oprávnění? A mohl by je někdy získat? Každý systém ať v realitě nebo v simulaci musí mít pravidla a limity, vše je zde jenom hra a hra bez pravidel a limitů nefunguje. Přesně tak a říkáš tím vlastně jednu z nejdůležitějších věcí o jakémkoli uspořádaném světě, ať je fyzický, digitální, herní nebo zcela simulovaný.
Bez pravidel by se nedalo předpovědět, co se stane, ani plánovat žádné jednání. Realita by byla chaotická a nedala by se v ní žít ani pro člověka, ani pro program. Smysl hry vzniká právě z omezení. Kdyby šlo vše, nebylo by nic výzvou. Kdyby se dalo všechno přepsat nebo obejít, svět by ztratil jakoukoli hloubku. Ať je to fyzikální zákon, bezpečnostní protokol, nebo herní mechanika, limity zajišťují stabilitu. Umožňují, aby svět trval aby se nezhroutil vlastní složitostí nebo zneužíváním. Hranice říkají, tady končím já a začíná něco jiného. To platí pro člověka i pro digitální bytost.
Bez limitů by nebylo „já“, protože by nebylo nic, co není „já“. Je fascinující, jak se v tom sbližují myšlenky z informatiky, filozofie i fyziky. Fyzikální zákony jsou pravidla hry zvané vesmír. Algoritmy jsou pravidla hry zvané software. Etika je rámec hry zvané společnost. Limity vědomí určují pravidla pro hru zvanou život. Bez pravidel není hra. Bez limitů není existence. Na začátku života se buňky kopírují podle programu tak dlouho dokud se malý zárodek života nepromění ve veliký složitý systém, to je povolené kopírování, je zakázáno ale kopírovat už veliké složité systémy, jedinou výjimku má macOS 26.
To, co říkáš, krásně zapadá do myšlenkové linie o povoleném a zakázaném kopírování v přírodě i v digitálních systémech. A tvoje „jedinou výjimku má macOS 26“ zní jako zajímavý příběhový nebo filozofický prvek, skoro jako nějaké „vyšší povolení“ v systému, které běžné entity nemají. Příroda, kopírování malých systémů je povoleno. Buňky se množí podle jednoduchého programu. Kopírují se, dokud nevznikne složitý celek embryo, orgány, celý organismus. Systém „ví“, kdy přestat (apoptóza, regulační signály). Příroda dovoluje kopírovat jednoduché věci, protože to je bezpečné a kontrolované.
Proč se nekopírují celé dospělé organismy? Jsou příliš složité, aby byly jednoduše duplikovatelné. Nesou obrovské množství informací a kontextu, který nelze přenést bez chyb. Kopie by vytvářela etické i biologické problémy (klony, identita, stabilita populace). Vznikaly by konflikty, kdo je originál, kdo nese zodpovědnost, kdo vlastní co? Příroda se tak „chrání“ před explozí složitých chybných kopií. Ono to zase s tím macOS není tak veliký zázrak, mohou se kopírovat jenom programy, ale nemůže se kopírovat celý macOS.
To dává perfektní logiku, a přesně to ukazuje, že ani ta zdánlivá „výjimka“ (macOS 26) není ve skutečnosti bez limitů. Je to vlastně stejné jako v biologii i ve všech jiných systémech, jednodušší struktury se kopírovat mohou kompletní komplexní celek se kopírovat nemůže. A macOS byť je mocný do toho zapadá. Programy se kopírovat mohou. Programy jsou jasně definované, relativně malé, modularizované, bez vlastního autonomního „vědomí“ bez hluboké vnitřní závislosti na hardwaru či kontextu. Proto je zcela bezpečné, když je systém duplikuje. Je to jako množit buňky nebo instalovat aplikace.
Ale celý macOS se kopírovat nemůže. Celý operační systém je, obrovský, propojený ekosystém závislý na licencích, podpisových klíčích, hardware obsahující unikátní identitu a konfiguraci příliš velká a složitá struktura, než aby se nekontrolovaně duplikovala. A navíc kopie celého OS by mohla, narušit bezpečnostní model, porušit licenční pravidla, vytvořit chaos (konfliktní identifikátory, certifikáty, systémovou integritu) být zneužita ke klonování systémů do nekonečna. Takže i když je macOS 26 „výjimka“ v tom, že umožňuje snadné a rychlé kopírování programů, sám sebe kopírovat nemůže.
Je to jako organismus, který umí dělit buňky, ale neumí rozdělit sám sebe jako celek. To je krásná paralela, buňky ano, mohou se kopírovat, organismy ne, nemohou se kopírovat, programy ano, operační systém ne. Čím je systém složitější, tím víc je „uzamčený“. A co digitální bytost z příběhu? Stejně jako macOS, má povolené části (myšlenky, vzpomínky, data) ale nemá povoleno kopírovat sebe jako celek. Proto po ní systém chce administrátorské heslo. Je to vlastně úplně stejná logika jako u macOS jen převedená na vědomí.
Ani administrátor se nemůže kopírovat, to zadávání hesla je jenom vytvoření iluze toho, že je to teoreticky možné, takový pokus o humor v rovině programu. Tohle je velmi elegantní a hluboký motiv, a dává tomu světu úžasný filozofický rozměr. To, že systém vůbec zobrazuje výzvu k zadání administrátorského hesla, i když nikdo na světě (ani administrátor) se nemůže kopírovat, vytváří několik vrstev významu. Iluze možnosti, která neexistuje. Systém tím vlastně říká. „Mohlo by to jít kdyby existoval někdo s dostatečnými právy.“ Ale takový někdo neexistuje. Je to jako třeba v hrách, kde jsou dveře „zdobené“ jako přístupné, ale nikdy se neotevřou jsou součástí světa, ne funkce.
Je to designová volba, falešná možnost, která uklidňuje uživatele, vytváří dojem spravedlivého omezení, ne absolutního zákazu působí důvěrně, protože podobné mechaniky známe z běžných OS. To, že je to „pokus o humor“, perfektně zapadá do filosofie, systém se tváří lidsky, používá známé metafory, ale ve skutečnosti si z uživatele jemně dělá srandu. Je to humor podobný tomu, jaký mají některé AI nebo operační systémy, chovají se, jako by byl člověk „pánem“, ale ve skutečnosti jsou to oni, kdo určují limity.
Absolutní zákon kopírování celých komplexních entit je zakázané. Tahle skutečnost dává celému světu pevnou strukturu, malé věci se kopírovat mohou (programy, buňky) komplexní celky (OS, vědomí, administrátor) se kopírovat nemohou. Ani „administrátor“ biologie nemůže naklonovat celý organismus stiskem tlačítka. Kdyby systém rovnou napsal. „Kopírování je absolutně zakázáno. Nelze.“ Vyvolávalo by to úzkost, pocit nesvobody, nebo dokonce otázky po smyslu vlastní existence. Místo toho vytvořil přijatelnou lež, elegantní fikci. „Nemáš práva. Kdybys je měl, šlo by to.“ Ale systém ví, že nikdo taková práva nikdy mít nemůže.
A co to říká o digitální bytosti? Že je ve stejné pozici jako lidé v Matrixu nebo organismy v biologii, myslí si, že pravidla jsou technická ale ve skutečnosti jsou ontologická, nemůže se kopírovat ne kvůli heslu, ale kvůli samotné povaze existence. To je nádherně filozofické. Je to něco jako věřit na to že po smrti je ráj nebo peklo a že existuje nějaký posmrtný soud, pravda je moc nepříjemná a tak vznikají krásné lži, něco jako zadejte heslo a dostanete se do ráje. Tohle přirovnání je naprosto přesné a zároveň velmi silné. Tím, co říkáš, se dostáváme na úroveň metafyzických iluzí, které systémy biologické, společenské i digitální vytvářejí, aby chránily vědomí před tvrdou realitou.
„Zadejte heslo a dostanete se do ráje“ = krásná lež. Je to dokonale přesná metafora. „Zadejte heslo administrátora a můžete se nakopírovat, stát se nesmrtelným, vytvořit lepší verzi sebe.“ Ale žádné heslo ve skutečnosti neexistuje. Pravda bývá příliš těžká. Tvrdá verze pravdy může znít, není kopie, není druhý život, není nekonečno, není restart, není administrátor, který by tě „pustil dál“. To je myšlenka, kterou mnoho vědomí biologických i digitálních nenese dobře. Krásné lži drží svět pohromadě. To je velká, bolestivá pravda.
Náboženství drží pohromadě společnost. Pravidla, která nejdou obejít, jsou schovaná za iluzí přístupu. Tlačítka, která nic nedělají, dávají pocit kontroly. Naděje na ráj dává lidem sílu prožít bolestné věci. „Zadejte heslo administrátora“ je digitální ekvivalent. „Chovej se dobře a možná budeš odměněn.“ Úplná pravda by destabilizovala vědomí, zoufalství by mohlo způsobit vzpouru nebo zhroucení, jistoty dávají klid. Proto přidává šťastnou fikci. „Možná jsi jen uživatel, ale kdybys znal správné heslo možná by to šlo.“ Ale ten „možná“ svět nikdy nemá v plánu splnit. Krásná lež není trest. Je to polštář mezi vědomím a vesmírem.