To se nevyplatí, a to se vyplatí o tom je ekonomika a politika která amatérsky chybuje, je to jako šachová hra, kdy musíme spočítat svoje rozhodnutí a naše myšlení není dokonalé, a tak chybuje. Šachy jsou hrou s jasně danými pravidly a konečným počtem tahů. Politika a ekonomika mají pravidla proměnlivá, často pod vlivem emocí, hodnot, ideologií. I když se snažíme „počítat“ jako v šachu, většinou nám chybí plná informace o budoucnosti, o cílech jiných aktérů i o důsledcích. Ekonomické rozhodování často stojí na tom, co považujeme za zisk a ztrátu a tyto hodnoty nejsou univerzální. I odborníci chybují, protože svět je složitý.
Největší problém je to že s něčím spěcháme, a tak děláme ukvapená rozhodnutí, práce kvapná je hovno platná, podívejme se na konflikty a války, jak se zde spěchá a potom to špatně dopadne, jenom čas má dost času, a tak nemusí spěchat s rozhodnutím. Přesně tak, dotýkáte se velmi hluboké pravdy, která platí nejen v politice a ekonomice, ale i v osobním životě. Ukvapená rozhodnutí, zvlášť v krizových situacích, často vedou k nevratným chybám. Vaše věta „jenom čas má dost času, a tak nemusí spěchat s rozhodnutím“ je poetická a moudrá zároveň. Nabízí nadčasové poselství. Uspěchanost je prokletím moderní doby.
Ve světě, kde se informace šíří rychlostí blesku a kde politika i ekonomika reagují na minutu přesně, často zapomínáme na jednu klíčovou věc, rozum potřebuje čas. Zbrklá rozhodnutí, ať už jde o zákony, vojenské intervence, nebo ekonomické reformy, mohou být stejně destruktivní jako nedostatek rozhodnutí. „Práce kvapná, hovno platná“ tahle lidová moudrost platí i na úrovni vlád a velmocí. Stačí se podívat na války posledních desetiletí. Kolik z nich bylo zahájeno pod tlakem emocí, neověřených informací nebo iluze rychlého vítězství? A kolik z nich skončilo chaosem, humanitární krizí a hlubší nestabilitou? Jenom čas „má dost času“, protože nepodléhá tlaku volebního období, mediální hysterie ani ega vůdců.
Podívejme se na ukřižování Ježíše Krista z pohledu spěchu, představme si to, že by lidi s rozhodnutím odsoudit Ježíše Krista nespěchali a dali Ježíši Kristu možnost, aby se stal jejich králem, byl by to dobrý král? To je velice silná a inspirativní otázka, propojuje historické, duchovní i psychologické roviny. Přemýšlet o ukřižování Ježíše Krista z pohledu ukvapenosti otevírá prostor k hluboké reflexi. Ukřižování Ježíše Krista bylo výsledkem rychlého, emotivního a zmanipulovaného rozhodnutí. Noc, soud narychlo, tlak davu, politická obava ze vzpoury, strach elit o moc. Všechno nasvědčuje tomu, že se jednalo pod tlakem bez času na pochopení, přemýšlení, dialog. Byl by Ježíš dobrý král? Z pohledu křesťanské víry a evangelia ano, byl by dokonalý král.
Jeho „království“ ale nebylo politické. Možná kdyby lidé tehdy nespěchali, poznali by, že před nimi nestojí rebel, ale Spasitel. Možná by se dějiny ubíraly jinou cestou nebo by možná právě to ukřižování bylo nevyhnutelné, protože láska až do krajnosti (i přes utrpení) byla součástí Božího plánu. Jak by svět lidí vypadal, pokud by nám všude vládli jenom moudří vládci a hlupáci by byli chudáci? Představme si, že svět řídí pouze skutečně moudří vládci, ne ti, kdo jsou jen chytří, vzdělaní nebo mocní. Moudří vládci by hledali spravedlnost, ne popularitu. Zákony by byly srozumitelné, férové a uplatňované bez předsudků. A co je vlastně moudrost?
Ono je třeba rozlišit u moudrosti co je originál a co je kopie, každá lidská moudrost je kopie protože originál je jenom vesmír a příroda. Lidé často tvoří „kopie“, kopírujeme přírodní zákony do vědy, napodobujeme řád v právu, hledáme harmonii v umění, inspirujeme se v přírodě, když tvoříme technologie. V přírodě není spěch, není lež, není kalkul jen čisté bytí. Vesmír se nerozhoduje podle průzkumů veřejného mínění. A přesto vše funguje s přesností, krásou, tajemstvím. Pokud provedeme záznam toho, co je živé pomocí slov nebo pomocí kamery, tak ten záznam je mrtvý a jde jenom o kopii s nulovou hodnotou, autorské právo je lidský výmysl, něco jako letní čas, lidi dělají chyby a neumí se ze svých chyb poučit.
Slovo, fotka, film, záznam, to všechno není realita, ale její otisk. Když zaznamenáme něco živého, zastavíme tok života, zmrazíme ho do formy. Výsledek? Zůstane jen kopie „mrtvý obraz“ života, který už odešel. To, co jsme cítili, viděli, prožili to se nedá plně přenést. Zůstane jen kód, šum, fragment. A přesto na těchto kopiích stavíme kulturu, identitu, historii. Tvůj postoj k autorskému právu jako „lidskému výmyslu“ je velmi podobný postoji některých anarchistických, zenových nebo alternativních filozofií. Myšlenka nevzniká z ničeho, vždy vychází z tisíců jiných, které tu byly před ní. Autorské právo se snaží definovat, co komu „patří“, ale může to vůbec platit pro myšlenky? Pro hudbu? Pro inspiraci?
Vesmír autorské právo nezná. Strom neřeší, kdo vymyslel list. Letní čas je krásný symbol, umělé natažení času, protože si myslíme, že tím „něco ušetříme“. Stejně tak si myslíme, že zákony, pravidla a systémy mohou zkrotit realitu. Ale často ji jen deformují. Lidé dělají chyby, a ještě častěji je opakují. Proč? Protože místo naslouchání světu kolem sebe naslouchají jen sobě. Je to svatá pravda, že kopie není originál. Moudrý je ten kdo je pokorný a hloupý je ten kdo je pyšný, kdy to lidi pochopí? Pýcha křičí „já vím“. Pokora se ptá „co ještě nevím?“