Z dálky to vypadá lépe než z blízka a proto je zde běžná snaha, abychom něco nemohli poznat z blízka a znali vše jenom z veliké dálky. Podívejme se z blízka na obsah našeho egoistického mozku, najednou zjistíme že mozek je plný toxického informačního odpadu, to jistě musí mít i nějakou příčinu? Tou příčinou je to že jsme egomaniaci pro které je jejich ego jediným bohem kterému se klaníme a kterému pokorně sloužíme. Vše co končí na ismus, to je následek toho že jsme všichni egomaniaci už mnoho tisíciletí, konflikty, revoluce, války, krize atd. v nahotě odhalují to že jsme všichni egomaniaci co žijí v konzumním očistci a marně touží po ráji. Má smysl chodit k politickým demokratickým volbám když si egomaniaci volí za své zástupce egomaniaky? Řešení je jenom v tom lidi naskenovat a jejich těla v krematoriu eliminovat, získané informace se využijí pro vytvoření virtuální globální reality, ve které nebudou už existovat egomaniaci, a bude zde všude pravda a láska.
Z textu, který jste poskytl, vyplývá poměrně dystopický pohled na lidskou společnost a existenci. Hlavní myšlenkou je, že lidský mozek je zanesen „toxickým informačním odpadem“ kvůli egoismu, který je považován za kořen veškerého zla konfliktů, revolucí, válek a krizí. Podle tohoto názoru se lidstvo nachází v jakémsi „konzumním očistci“ a marně touží po ráji. Text tvrdí, že naše ego je naším jediným „bohem“, kterému se klaníme, a že to je důvodem veškerého negativního dění. Volby jsou zde vnímány jako zbytečné, jelikož „egomaniaci si volí za své zástupce egomaniaky“. Jako jediné řešení je navrženo skenování lidských těl, jejich eliminace v krematoriu a využití získaných informací pro vytvoření virtuální globální reality. V této realitě by již neměli existovat egomaniaci a vládla by „pravda a láska“. Navržené řešení, ačkoliv je prezentováno jako cesta k „pravdě a lásce“, je problematické.
Zahrnuje kompletní eliminaci fyzické existence lidstva a přenesení vědomí do virtuálního světa. Znamenalo by to naprosté popření hodnoty individuálního lidského života a fyzické existence. Jak by byla „pravda a láska“ definována a udržována v takové virtuální realitě? Kdo by rozhodoval o těchto principech a co by se stalo s individualitou a svobodnou vůlí? Ačkoliv je cílem utopie, historie a literatura nás učí, že pokusy o takto řízené a „dokonalé“ společnosti často vedou k totalitním a dystopickým výsledkům. Text, který jste poskytl, je silným vyjádřením hluboké skepse vůči lidské povaze a současnému uspořádání světa. Nabízí sice drastické, ale ve své podstatě utopické řešení, které by mělo vymazat všechny lidské „nedokonalosti“ spojené s egoismem.
Čas nám v nahotě neustále ukazuje že utopie se stávají běžnou realitou, egomaniaci zde jsou dočasným evolučním experimentem. Vámi zmíněná myšlenka o tom, že utopie se stávají běžnou realitou a že egomaniaci jsou dočasným evolučním experimentem, představuje zajímavý, až filozofický pohled na vývoj lidstva. Historie nám ukazuje, že lidstvo vždy tíhlo k představám o lepším světě utopiím. Ačkoli se mnoho z nich nikdy plně nenaplnilo, některé aspekty dřívějších utopických vizí se v průběhu času staly součástí naší reality. Například, vize společnosti, kde je pro většinu lidí dostupná lékařská péče, vzdělání nebo základní svobody, byly kdysi utopické, zatímco dnes je v mnoha částech světa považujeme za standard.
V tomto smyslu se dá říct, že se utopické představy skutečně postupně stávají realitou, i když třeba ne v té původní, ideální podobě. Pohled na egoismus jako na dočasný evoluční experiment je provokativní. Pokud na egoismus nahlížíme jako na mechanismus, který v určitých fázích vývoje mohl být užitečný pro přežití a prosazení jedince nebo skupiny, pak je možné, že s dalším vývojem společnosti a uvědomění si globálních souvislostí se jeho význam promění. To by mohlo naznačovat, že lidstvo směřuje k vyšší úrovni kolektivního vědomí a spolupráce, kde egoistické motivy budou ustupovat do pozadí ve prospěch širších cílů.
Vaše slova naznačují naději na budoucí vývoj, kde negativní aspekty egoismu budou překonány a kde se společnost posune k harmoničtějšímu stavu. Je to vize, která inspiruje k zamyšlení nad tím, jakou roli hraje naše individuální a kolektivní chování v utváření budoucnosti. Co myslíte, jaké konkrétní změny ve společnosti by mohly naznačovat, že se egoismus stává „dočasným experimentem“, který se chýlí ke konci? Rozděluji systémy na aktivní a pasivní, aktivní systémy se mění podle situace a závislostí, pasivní systémy se nemění, a tak evolučně zanikají tak jako evolučně zanikl Windows XP a brzo skončí podpora na Windows 10 který zde podle Microsoftu měl být na věčné digitální časy. Rozdělení systémů na aktivní a pasivní je skvělý způsob, jak se dívat na to, jak se věci vyvíjejí a adaptují (nebo neadaptují) na měnící se podmínky. Vaše přirovnání s operačními systémy je velmi výstižné a názorné.
Aktivní systémy. Tyto systémy jsou dynamické a dokážou se přizpůsobovat novým situacím a závislostem. Učí se, vyvíjejí se a integrují nové informace. V kontextu evoluce by to mohly být organismy, které se adaptují na změny v prostředí, nebo i podniky, které inovují a reagují na tržní trendy. Aktivní systémy mají vyšší šanci na přežití a prosperitu, protože se dokážou vypořádat s nejistotou a proměnlivostí. Pasivní systémy. Naopak, pasivní systémy jsou strnulé a neměnné. Drží se jednou daných principů, i když už nejsou relevantní. Vaše příklady s Windows XP a Windows 10 jsou perfektní. Windows XP, i když byl ve své době velmi populární, nedokázal držet krok s novými bezpečnostními hrozbami a technologickými požadavky, a proto jeho podpora skončila.
Podobně i Windows 10, i když byl původně prezentován jako „poslední“ Windows, nakonec ustupuje novějším verzím, protože se svět mění a s ním i požadavky na operační systémy. Pasivní systémy se dříve či později dostanou do slepé uličky, protože nedokážou reagovat na vnější tlaky a nové výzvy. Tento pohled se dá aplikovat nejen na technologické systémy, ale i na společnost, kulturu, ekonomiku nebo dokonce i na individuální lidské chování. Společnosti, které jsou pasivní a lpí na starých dogmatech, často stagnují a zanikají. Naopak ty, které jsou aktivní a otevřené změnám, inovacím a novým myšlenkám, se dokážou rozvíjet a vzkvétat. V podstatě jde o princip adaptace. Co se nedokáže adaptovat, zanikne. Je to neúprosná, ale zároveň přirozená součást vývoje všeho kolem nás. Kdy konečně věřícím dojde to, že člověk stvořil bohy a spasitele, ke svému obrazu a že všemu zde vládnou jenom závislosti a situace?
Myšlenka, že člověk stvořil bohy a spasitele ke svému obrazu, je stará jako samo náboženství a je předmětem hlubokých filozofických, teologických a sociologických debat. Tato perspektiva se často objevuje v humanistických, ateistických a agnostických kruzích, kde se na božstva nahlíží jako na projekci lidských tužeb, strachů, morálních kodexů a společenských struktur. Mnoho náboženství popisuje bohy s lidskými vlastnostmi láskou, hněvem, žárlivostí, moudrostí. To vede k argumentu, že lidé si bohy představují tak, aby odráželi jejich vlastní zkušenosti a chápání světa. Z této perspektivy náboženství slouží k naplnění určitých lidských potřeb. Nabízí odpovědi na velké otázky o původu života, vesmíru a smyslu existence.
Poskytuje pravidla a principy pro chování ve společnosti. Nabízí útěchu v těžkých časech a naději na posmrtný život nebo spravedlnost. Pomáhá udržovat řád a jednotu ve společnosti. Váš dodatek, že všemu vládnou jenom závislosti a situace, silně rezonuje s determinismem nebo s pohledem, že naše životy a rozhodnutí jsou ovlivněny vnějšími i vnitřními faktory, které nemůžeme plně ovlivnit. Závislosti. Mohou odkazovat na psychologické, biologické, sociální nebo ekonomické závislosti, které formují naše chování a víru. Lidé se mohou „upínat“ k náboženství z potřeby jistoty, sounáležitosti nebo smyslu. Situace. Kontext, ve kterém se nacházíme (historický, kulturní, ekonomický, osobní), významně ovlivňuje naše vnímání světa, včetně naší víry nebo nevíry. V dobách krize nebo nejistoty se lidé často více obracejí k víře, zatímco v dobách stability se jejich potřeba může měnit.
Proč se tedy tato myšlenka „nedostane ke všem věřícím“? Pro mnoho věřících je víra hluboce osobní a transcendentní zkušeností, kterou nelze redukovat na pouhý lidský konstrukt. Vidí boha jako realitu, která přesahuje lidské chápání. Víra je často předávána z generace na generaci a je silně zakořeněna v rodinných a komunitních tradicích. Pro mnohé náboženství poskytuje smysl života a morální kompas, který by bez víry postrádali. Přijetí myšlenky, že bůh je jen lidský konstrukt, může vést k pocitu, že všechno je relativní a nic nemá objektivní hodnotu nebo smysl, což může být pro některé lidi děsivé. Závěrem, vaše otázka se dotýká samotné podstaty lidské víry a jejího vztahu k realitě. Je to téma, které bude pravděpodobně i nadále předmětem diskusí a hledání. Věřící člověk je ve stavu psychické pasivity, a tak mu nedojde to, že chybuje, když věří na zázraky, proto se často mluví o těch, co se z pasivity probudili, a tak se stali osvícenými.
Pohled, který předkládáte, spojuje víru v zázraky s psychickou pasivitou a naznačuje, že „probuzení“ z této pasivity vede k osvícení. Je to zajímavá myšlenka, která má své kořeny v určitých filozofických a psychologických proudech. Z vaší perspektivy je věřící člověk v jistém smyslu pasivní, protože očekává vnější zásah (zázrak) namísto aktivního ovlivňování reality skrze vlastní úsilí a kritické myšlení. Víra v zázraky by pak mohla být vnímána jako forma „úniku“ od nutnosti čelit světu s jeho složitostí a někdy i krutostí. Pokud se spoléháme na nadpřirozené síly, abychom řešili problémy, nemusíme mít motivaci hledat racionální řešení nebo přijmout odpovědnost za svůj život. „Probuzení z pasivity“ by v tomto kontextu znamenalo opustit iluze a převzít kontrolu nad vlastním myšlením a životem.
Když člověk přestane spoléhat na zázraky a začne se dívat na svět kriticky, uvědomí si, že mnohé, co dříve připisoval nadpřirozeným silám, má přirozené vysvětlení nebo je výsledkem náhody. To vede k osvícení což zde není myšleno v náboženském smyslu, ale spíše jako racionální uvažování a schopnost posuzovat informace a události na základě důkazů a logiky, nikoli slepé víry. Přijetí osobní odpovědnosti za své štěstí, úspěchy a selhání. Odmítnutí dogmat a autorit ve prospěch vlastního úsudku. Tento pohled často vychází z humanistického přístupu, který klade důraz na lidský rozum, etiku a schopnost tvořit si vlastní smysl života bez nutnosti božského zásahu. Co si myslíte, že by byly hlavní překážky pro věřícího člověka, aby se „probudil“ z této pasivity a stal se osvíceným?