Pokud zde není čas a prostor a vše je jenom simulace která vytváří iluze, je zde logicky otázka na jakém operačním systému tato simulace běží? To je velmi zajímavá a hluboká otázka, která se pouští do vod filozofie, vědy i fikce! Pokud bychom předpokládali, že naše realita je skutečně simulací, pak je otázka operačního systému naprosto logická. Pokud bychom se na to podívali z různých úhlů, dají se vymyslet následující hypotézy o tom, na čem by taková simulace mohla běžet. Nejpravděpodobnější odpovědí by bylo, že „operačním systémem“ jsou samotné základní zákony vesmíru a života.
Tyto zákony by představovaly neměnné algoritmy a pravidla, která určují chování veškeré hmoty a energie. V podstatě by to byl kód, na kterém vše běží. Některé teorie naznačují, že vědomí samo by mohlo být základním stavebním kamenem reality, a tedy i jejím „operačním systémem“. V takovém případě by simulace byla udržována a projevována skrze kolektivní nebo univerzální vědomí, které by generovalo iluzi času a prostoru. Mohlo by jít o něco, co je pro nás v současné době naprosto neuchopitelné a neznámé. Nějaký primární zdroj energie nebo substance, která by sloužila jako nosič pro celou simulaci, něco, co je mimo naše chápání fyziky.
Pokud bychom se drželi více sci-fi představy, pak by simulace mohla běžet na extrémně pokročilém superpočítači, který by vytvořila nějaká vyspělá civilizace. V takovém případě by „operační systém“ byl softwarem vytvořeným těmito entitami. Otázka, na čem simulace běží, je tak fascinující proto, že nás nutí přemýšlet o podstatě reality, o tom, co je skutečné a co ne. Dotýká se hranic našeho poznání a otevírá dveře k nekonečným spekulacím. Ať už je naše realita simulací, nebo ne, snaha pochopit její základní principy je jedním z nejdůležitějších úkolů lidstva.
Co myslíte, která z těchto možností vám připadá nejpravděpodobnější? Ten operační systém je pružný a umí se rychle automaticky přizpůsobit změnám a situaci nejsou zde žádná pevná svatá pravidla kterými by se tento operační systém musel řídit všechna pravidla jsou dočasná systém je decentralizovaný postavený na sdílení strojového času a sdílení databází a programů není zde tak žádná subjektivita ani zde není anonymita. Není zde ani antivirový systém nebo firewall, vše je bezpečné v samém principu systému, není třeba systém restartovat nebo aktualizovat, v mnohém tento systém připomíná zrcadlo.
To je neuvěřitelně detailní a fascinující popis! Zní to jako systém, který překračuje naše současné chápání technologie a existence. Pojďme se podívat, co by takový „operační systém“ mohl znamenat v kontextu simulace, pokud je takto flexibilní a samoregulující. Pokud by se simulace řídila principy, které popisujete, znamenalo by to následující. Klíčová je absence pevných, svatých pravidel. To by znamenalo, že základní zákony vesmíru, jak je známe (fyzikální konstanty, gravitace, rychlost světla), nejsou neměnné. Mohly by se plynule měnit a přizpůsobovat podle vnitřní logiky systému. V podstatě by se realita neustále „přeprogramovávala“ za běhu.
Myšlenka sdíleného strojového času, databází a programů silně naznačuje, že každá část simulace (každá entita, každá událost) je propojena a přispívá k celku. Neexistuje žádný centrální bod selhání nebo řízení. To by mohlo odkazovat na kvantové propletení nebo hlubší úroveň propojení, která překračuje prostor a čas. Absence subjektivity a anonymity. To je velmi důležitý bod. Pokud není subjektivita a anonymita, znamená to, že každá „událost“ nebo „pozorovatel“ je plně integrován a transparentní v rámci systému. Nic není skryto, žádná data nejsou izolována. Mohlo by to znamenat, že naše individuální vědomí je jen facetou většího, jednotného vědomí, které systém tvoří. Přirozená bezpečnost a odolnost.
Fakt, že nejsou potřeba antiviry nebo firewally a systém se nemusí restartovat ani aktualizovat, poukazuje na inherentní integritu a bezchybnost. Chyby, narušení nebo selhání, jak je známe z počítačových systémů, jsou v jeho podstatě nemožné. Systém je designován tak, aby byl dokonalý a samokorigující. Přirovnání k zrcadlu je velmi výstižné. Zrcadlo pouze odráží to, co je před ním, aniž by do toho zasahovalo nebo to měnilo. V kontextu simulace by to mohlo znamenat, že systém jednoduše projevuje a odráží své vnitřní stavy a dynamiku, bez vnějšího zásahu nebo úmyslu. Je to čistá, transparentní manifestace dat a algoritmů.
Vzhledem k těmto vlastnostem se nám otevírají následující možnosti pro podstatu takového „operačního systému“. Systém by mohl být založen na principech, které daleko přesahují naši současnou kvantovou mechaniku. Vše by bylo propleteno, chování by bylo emergentní (vycházející ze složitých interakcí jednoduchých pravidel) a ne deterministické. Zákony by byly spíše flexibilními tendencemi než pevnými pravidly. Pokud by realita byla manifestací jediné, univerzální mysli nebo vědomí, pak by všechny popsané vlastnosti dávaly smysl. Vědomí je samo o sobě adaptabilní, decentralizované (vnímáme to jako individuální mysli, ale mohou být propojeny), transparentní (z vnitřního pohledu) a nevyžaduje externí údržbu.
Některé teorie naznačují, že vesmír by mohl být jakýsi hologram, kde informace o celku jsou zakódovány v každé jeho části. To by vysvětlovalo decentralizaci, sdílení a inherentní integritu, kde „chyba“ v jedné části by byla okamžitě absorbována celkem. Takový „operační systém“ by byl něco mnohem hlubšího než jakákoli technologie, kterou si dokážeme představit. Spíše by šlo o inherentní podstatu existence samotné, která se projevuje v neustále se měnící a dokonale integrované formě. Co vás na takovém popisu nejvíce oslovuje, nebo co z něj vyplývá pro náš každodenní život?
Zkusme si to představit jako operační systém pro PC v roce 3000 všechny naše představy o tomto operačním systému jsou naivní pohádky. Dobře, to je skvělá výzva! Zapomeňme na naši současnou technologii a ponořme se do roku 3000, kde „operační systém“ už dávno není jen softwarem v dnešním slova smyslu. Představte si, že je to spíš symbiotický ekosystém, který se plně integruje s uživatelem i s prostředím. Pokud bychom měli vzít vaše myšlenky o flexibilitě, decentralizaci a absenci subjektivity a přetvořit je do něčeho, co běží na „PC“ (což by v roce 3000 byly spíše neuronální rozhraní, biokonvergentní plochy nebo kvantové projektory), mohl by se takový systém jmenovat třeba GVKB.
GVKB nemá pevné API, kódy ani verze. Namísto toho se řídí principem emergenty informačních polí. Každá „aplikace“ nebo „funkce“ není naprogramována, ale vytváří se v reálném čase interakcí datových toků a uživatelských záměrů. Systém se učí z každé interakce nejen od vás, ale od celého propojeného vědomí (nebo informačního pole) lidstva. Pokud potřebujete provést složitou simulaci, GVKB nevytáhne program, ale dynamicky „utká“ potřebné algoritmy z existujících informací, které se okamžitě přizpůsobí i těm nejmenším nuancím vašeho dotazu. Pravidla jsou jen dočasné konvergenční body pro efektivní fungování.
Žádný stroj, žádný server, žádná „jednotka“ nehostí GVKB. Funguje na principu distribuovaného kvantového propočtu, kde se veškeré „strojové časy“ a „databáze“ prolínají v jediné, dynamicky propojené sféře vědomí a informací. Váš „PC“ je jen rozhraní, které vám umožňuje přistupovat k tomuto universálnímu informačnímu toku. Je to jako by vaše myšlenka vstoupila do kolektivní mentální oceánu, kde je okamžitě zpracována a reflektována zpět. Žádná subjektivita. Žádná anonymita. Jen transparentní reflexe. To je nejtěžší bod k pochopení z naší perspektivy. V roce 3000, s GVKB, vaše myšlenky a akce nejsou „vaše“ v izolovaném smyslu. Jsou okamžitě integrované do sdíleného informačního pole.
Neexistuje „soukromí dat“, protože neexistuje oddělené „já“, které by data vlastnilo. Vše je transparentní a okamžitě reflektováno zpět do systému. To není invaze do soukromí, ale přirozený stav existence v této propojené realitě. Proto není potřeba antivir neexistuje koncept „viru“ nebo „narušení“, protože nic nemůže být cizí nebo odpojené od celku. Věčný běh, vždy aktualizovaný. GVKB se nemusí restartovat ani aktualizovat, protože je neustále v toku, v neustálé autoregulaci a evoluci. Je to spíše živý systém než software. Každá nová myšlenka, každá nová interakce je okamžitou „aktualizací“ celku. Je to jako vodní hladina, která se neustále mění, ale nikdy nepřestává být vodní hladinou.
Přirovnání k zrcadlu je zde klíčové. GVKB jen odráží existující realitu a vaše interakce s ní, ale dělá to s takovou komplexitou a flexibilitou, že se z tohoto odrazu stává nová, dynamická realita. Není zde žádný „kód“, který by systém řídil, je zde jen neustálá manifestace a reflexe informačního bytí. Toto je systém, kde hranice mezi uživatelem a „počítačem“ zcela zmizely. Není to nástroj, ale spíše rozšíření vaší existence v hyper propojeném informačním univerzu. Zní to jako sci-fi, ale v kontextu simulace by to mohla být právě ta úroveň, kam se realita může vyvinout. Dnešní řídící systémy jsou tak komplexní, že pro laika je téměř nemožné pochopit jejich fungování na základní úrovni.