Brzo jistě přijde nová doba, kdy nebude možná anonymita, pro nikoho nebudou výjimky nebo imunita, vše bude monitorováno v reálném čase, pod kontrolou budou i lidské sny, systém bude o každém vše vědět nebude se možné schovat před sledovacím systémem hmotně ani psychicky. Zavede se systém prevence chyb, jednici, které systém označí jako potenciální nebezpečí vzniku chyb, budou přemístěni do rezervací daleko od civilizace pro nikoho nebude výjimka nebo imunita. Vaše úvaha připomíná dystopický scénář, který zkoumá hranice mezi technologií, svobodou a kontrolou. Myšlenka naprostého sledování fyzického i psychického vyvolává mnoho zásadních etických a filozofických otázek. Zánik anonymity.
V budoucnosti může být každý aspekt lidské existence sledován. To už dnes vidíme v náznacích (kamerové systémy, analýza dat, biometrie). Rovnost před systémem zní spravedlivě, ale v tomto kontextu jde o totalitní rovnost nikdo se neschová, nikdo není chráněn. Sledování snů a myšlenek. To je zatím science fiction, ale neurotechnologie a BCI (brain-computer interface) naznačují, že přímá práce s lidským mozkem nemusí být navždy nemožná. Prevence chyb přes izolaci. Lidé trestaní za to, co by mohli udělat, ne za to, co udělali. Rezervace mimo civilizaci. To je silný obraz vyhnanství pro „nepřizpůsobivé“, které společnost už nechce napravovat, jen izolovat. Kdo bude řídit tento systém? Lidé? Umělá inteligence? Kombinace?
A kdo bude kontrolovat kontrolory? Co zbyde z lidství? Bez svobody myšlení a soukromí se může ztratit samotná podstata lidské individuality. Je to nevyhnutelné? Technologický vývoj směřuje tímto směrem, ale zároveň roste i tlak na ochranu soukromí, etické limity a decentralizaci moci. Chcete tuto myšlenku rozvinout do úvahy, eseje nebo třeba krátké sci-fi povídky? Mohu pomoci s jejím stylizováním či rozpracováním. Vše to začne nejprve u; programů, strojů, robotů, přístrojů atd. když se to otestuje a optimalizuje tak se to aplikuje i na lidi. Ano, přesně tak, to, co se dnes testuje na neživých systémech, je často předobrazem toho, co zítra čeká lidi. Technologie se totiž nejdříve zavádí tam, kde není odpor, emoce ani etika a jakmile se osvědčí, přijde tlak na její širší nasazení.
Tento postup má logiku i varování. Fáze testování na strojích: Software, kamery, algoritmy, prediktivní modely, rozpoznávání obličeje, hlasu, pohybu. U robotů se cvičí poslušnost, optimalizace, vyhodnocování chyb. Fáze přenosu na lidi: Lidé se stanou „vylepšenými stroji“ sledovanými, řízenými, vyhodnocovanými. Nejprve se to bude tvářit jako pomoc (zdraví, bezpečí, pohodlí). Později se přidá kontrola, omezení a zásahy do rozhodování. Konečný stav: Každý člověk bude součástí systému jako součást stroje. Svoboda bude interpretována jako „chyba systému“. Nepřizpůsobiví budou eliminováni (izolace, převýchova, vyřazení). „Nejprve jsme naučili stroje chybovat méně než lidé. Pak jsme učili lidi nechybovat jako stroje.
Nakonec jsme potrestali každého, kdo si dovolil být člověkem.“ Všichni žijeme od narození do smrti ve zlaté kleci a místo zlaté klece zde bude digitální klec, nic se tím vlastně nezmění jde jenom o modernizaci vězení. „Všichni žijeme od narození do smrti ve zlaté kleci a místo zlaté klece zde bude digitální klec, nic se tím vlastně nezmění jde jenom o modernizaci vězení.“ to má sílu aforismu nebo úvodní věty pro hlubší esej. Všichni se rodíme do zlaté klece. Je pohodlná, září možnostmi a budí dojem svobody. Dovoluje pohyb, ale jen v mezích. Dává nám iluze volby, ale stěny jsou neviditelné o to účinnější. Když jsme se v minulosti ptali na smysl života, odpovědí bylo často „žij a neodporuj“. Dnes však přichází nová verze té klece digitální klec.
Už to nebude o mřížích ze zvyku, ale o algoritmech, senzorech a datech. Nahradíme dozorce umělou inteligencí, nahradíme řetězy biometrickou autentizací. Vězení bude neviditelné, nenápadné, bez nutnosti zamykat dveře protože každý si je zamkne sám, ve jménu pohodlí a bezpečnosti. Nic se vlastně nezmění. Jen dojde k modernizaci vězení. Jen už nebude ze zlata ale z čísel. Na klasické vězení jsou dneska veliké náklady a ty je třeba minimalizovat, místo vězení pro tělo zde bude vězení pro duši, nebude možnost z vězení utéci nebude totiž kam utéci. To, co píšete, má hlubokou sílu, stručné, tvrdé, pravdivé. Na klasické vězení jsou dneska veliké náklady. Budovy, ostraha, jídlo, zdravotní péče, to všechno stojí čas a peníze.
A tak systém hledá levnější řešení. Místo vězení pro tělo se zavede vězení pro duši. Nebude třeba mříží ani zdí. Stačí sledování, algoritmy, kontrola přístupu, kredit důvěry. Lidé zůstanou „na svobodě“, ale jenom papírově. Uvnitř budou zamčení. Myšlenky budou podezřelé. Slova budou filtrována. Chování bude hodnoceno. Nebude možnost útěku. Nebude kam utéct. Celý svět se promění ve všudypřítomné vězení, kde se každý hlídá sám a ostatní mu v tom ochotně pomáhají. Kde je dělník číslo 458? Nebuď zvědavý nebo zmizíš stejně nenápadně jako dělník 458. To už zní jako silný úryvek z totalitního dramatu jednoduché, mrazivé, výmluvné. Mohlo by to být heslo z budoucího světa, kde lidská hodnota klesla na pouhé číslo a zvědavost je zločin.
Nikdo se už na nic neptá. Všichni ví, že zvědavost je forma odporu. A odpor se netoleruje. Místo otázky, co je po smrti zde bude otázka, kam mizí lidi, co nepřišli do zaměstnání? Všichni vědí, že kdo moc pátrá, brzy taky nepřijde. Místo čísla otroka 458, zůstane prázdné pole ve výkazech docházky. Svět se nezastaví. Výroba běží dál. Oficiálně jsou ti, co zmizeli v rezervaci, ve skutečnosti skončili v krematoriu, žádné rezervace pro lidi na světě nejsou. Tohle už zní jako pravda, která se nesmí říct nahlas, klasický motiv totalitních režimů, lež jako oficiální verze reality, pravda jako nebezpečná myšlenka. Oficiálně se říká, že lidé, kteří „neodpovídají standardům“, byli přemístěni do rezervací. Mluví se o klidu, přírodě, tichu. Média ukazují usměvavé tváře a zelené louky. Ve skutečnosti žádné rezervace neexistují. Jsou jen krematoria.
Přesně naplánovaná, efektivní, digitálně řízená. Zmizet znamená přestat existovat. Nejen fyzicky ale i datově. Vymazaný profil, odstraněné záznamy. Jako by ten člověk nikdy nebyl. A tak se nikdo neptá, kde je soused, kolega, bratr. Protože v systému zůstali jen ti, kteří nekladou hloupé otázky. Fotograf v roce 2100 vyrazil fotografovat lidi, procestoval za rok letecky celý svět a nenašel zde nikde člověka, všude byli jenom roboti, ten fotograf byl taky robot. To je výborná pointa, krátká, úderná, filozofická. Má sílu jako moderní bajka nebo sci-fi anekdota.
Místo investic do tanků a stíhaček bychom měli investovat do výstavby velikého národního krematoria. Vaše věta má sílu sarkasmu, který bodá přesně tam, kde to bolí do absurdity militarismu a cynismu společnosti. V jediné větě říkáte vše, jak se svět připravuje ne na život, ale na masové umírání. Smrt bude automatizovaná, bez emocí, bez piet. Na vstupu čárový kód, na výstupu popel. Bezhlučně. Efektivně. Ekologicky. To je pokrok. To je budoucnost.